III. ÚS 427/05
III.ÚS 427/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti, kterou podal M. U., zastoupený JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2005 sp. zn. 5 To 53/2005 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2005 sp. zn. Nt 333/2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

I.

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2005, která splňuje formální náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud přerušil řízení o jeho vydání do Spolkové republiky Německo a aby jeho ústavní stížnost projednal přednostně. Napadenými rozhodnutími byla dle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 8 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 1, čl. 5 a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Dne 13. září 2005 bylo Ústavnímu soud doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel uvádí, že ministr spravedlnosti povolil jeho vydání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, a proto urguje přednostní projednání věci a vyslovení rozhodnutí, že do doby meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti nebude vydán do SRN.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i k ní přiložených soudních rozhodnutí a dalších písemností zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2005 sp. zn. Nt 333/2003 bylo ve smyslu § 397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že je přípustné vydání stěžovatele do Spolkové republiky Německo k trestnímu stíhání pro jednání kvalifikované jako trestné činy zákazu prodeje bez povolení a lékařského předpisu a uvádění do oběhu podezřelých léčiv ohrožujících zdraví velkého počtu lidí, určených k dopingovým účelům ve sportu, jejich dovozu a vývozu podle § 95 odst. 1 č. 1, 2a, č. 4 odst. 2, odst. 3 č. 1, č. 3, § 96 č. 2, č. 3, č. 4 zákona o léčivech Spolkové republiky Německo, daňového úniku podle § 370 odst. 1, odst. 2 a výdělečného, násilného a v bandě prováděného podloudnictví podle § 373 řádu o dávkách Spolkové republiky Německo, jímž podle českého trestního zákona odpovídá právní kvalifikace trestných činů neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., pro skutky podrobně popsané v mezinárodním zatýkacím rozkaze Obvodního soudu v Kielu, Spolková republika Německo ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. 43 Gs 712/2003, kterých se měl dopustit jednáním blíže popsaným ve výroku pod bodem I. napadeného usnesení.

Předmětné jednání spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel měl celkem 48 skutky podrobně specifikovanými v zatýkacím rozkaze ve všech případech až na čin pod bodem 39 společně s I. U. a zčásti společně s dalšími osmi osobami protiprávně a bez potřebného povolení podle § 72 zákona o léčivech SRN uvádět do oběhu léčiva za účelem dopingu ve sportu, obchodovat s léčivy, která mohou být vydávána pouze na lékařský předpis, uchovávat tato léčiva v zásobě pro prodej nebo jiný výdej, skladovat je, uvádět do oběhu léčiva, u kterých existuje důvodné podezření na škodlivé účinky na zdraví jejich uživatelů, opatřovat tato léčiva klamavým označením, uvádět do oběhu léčiva, která se ve své kvalitě odlišovala od uznávaných farmaceutických pravidel a dopravovat tato léčiva bez potřebného povolení a bez potvrzení nebo ověření dle zákona o léčivech do dalších zemí. Tímto jednáním měl krátit daň, výdělečně uniknout dovozním dávkám, ohrozit zdraví velkého počtu lidí a z hrubé zištnosti dosáhnout pro sebe majetkových hodnot velkého rozsahu a tím získat výnos z této trestné činnosti ve výši nejméně 4.426.039,59 EUR, přičemž v případech u skutků pod body 14, 17, 18, 39 a 47 zůstalo u pokusu. Tuto činnost měl stěžovatel provádět se svým bratrem I. U. tak, že řídili ostatní osoby, které z jejich pověření a podle bližších pokynů léčiva distribuovaly, skladovaly a vyvážely do jiných zemí a jim oběma pak předávaly výnos z této činnosti.

Stejným usnesením Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem II. bylo podle § 397 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2005 sp. zn. 5 To 53/2005 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyla naplněna podmínka oboustranné trestnosti, neboť jednání popsané v zatýkacím rozkaze Obvodního soudu Kiel není trestné dle českého trestního práva. Byla prý kriminalizována jeho podnikatelská činnost v České republice, kterou provozoval prostřednictvím společností Krusnyk, s. r. o., a Krusnyk - Medical, s. r. o., přičemž obchod s anaboliky pokud nejde o distribuci osobám mladším 18 let není trestný a v rámci velkoobchodu ani nezákonný. Skutková podstata nedovoleného obchodu s anaboliky dle německého právního řádu je prý natolik speciální, že ji nelze podřadit pod trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. Pokud by tomu tak nebylo, zasáhly by proti němu již dříve české orgány činné v trestním řízení, neboť stěžovatel dovážené přípravky řádně deklaroval u celních orgánů. Předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku pro společnost Krusnyk - Medical, s. r. o., je mj. velkoobchod, který v sobě ve smyslu vyhlášky č. 140/2000 Sb. zahrnuje velkoobchod s drogistickými a kosmetickými výrobky, zdravotními prostředky a chemickými látkami a výrobky. Není tedy pravdou, že by stěžovatel neměl oprávnění pro obchodování s prostředky podřazenými předpisy Spolkové republiky Německo pod anabolika, přičemž městský soud neprokázal, že se jedná o léky a léčiva. Stěžovatelovy společnosti navíc obchodovaly výlučně na území České republiky, kam uvedené látky dovážely a distribuovaly, aniž by samy prováděly jejich vývoz, jak nedůvodně uvádí městský soud. Z dokladů založených ve spise je prý zjevné, že se stěžovatel ani jeho firmy nepodílely na žádné nedovolené činnosti.

Podle názoru stěžovatele nemůže být jednání popsané v zatýkacím rozkaze kvalifikováno jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., ale odpovídalo by okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 tr. zák. Ze zatýkacího rozkazu nijak nevyplývá, že by údajná trestná činnost spočívala v takovém stupni organizace a dělby úkolů, aby odpovídala zvolené právní kvalifikaci. Dle tvrzení stěžovatele trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. odpovídá v německém trestním právu trestný čin uvedený v § 129 německého trestního zákona a nikoliv jednání uvedené v § 373 řádu o dávkách Spolkové republiky Německo.

Stěžovatel dále uvádí, že od doby jeho vyhoštění ze Spolkové republiky Německo na území tohoto státu nevstoupil a žádné trestné činnosti se tam nedopustil, vyslovuje podezření, že jeho trestní stíhání je vykonstruované a vedené snahou německých úřadů vymoci jeho daňový dluh. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v České republice má rodinné vazby, neboť zde má švagrovou s neteří a dále družku, se kterou žije ve společné domácnost a je k ní citově vázán, stejně jako k její dceři, ke které má vztah jako by se jednalo o jeho vlastní dceru. Stěžovatel nebyl v České republice nikdy stíhán a pokud byl v minulosti odsouzen ve Spolkové republice Německo, jednalo se o vykonstruované obvinění.

Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýká jeho závěr, že není rozhodující právní kvalifikace, ale skutek. Skutek však podle stěžovatele sám o sobě není trestný, pokud není trestně právně kvalifikován, jde o prosté jednání, kterému nelze přikládat jakýkoliv trestně právní význam.

III.

Ústavní soud nejprve na žádost stěžovatele posoudil naléhavost věci a po zvážení všech okolností ústavní stížnost projednal přednostně, neboť dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona o Ústavním soudu byly splněny.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z tohoto důvodu Ústavní soud nerozhodoval o přerušení řízení o extradici, jak navrhoval stěžovatel.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle § 397 odst. 1 tr. ř. příslušný soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Jak již uvedl Vrchní soud v Praze, v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§ 391 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání uveřejněné pod č. 549/1992 Sb., která zavazuje jak Českou republiku, tak Spolkovou republiku Německo, doplněné smlouvou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání a usnadnění jejího používání (uveřejněnou pod č. 67/2002 Sb. m. s.).

Obecným soudům však nepřísluší zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo vykonstruované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se tato osoba stíhaného trestného činu skutečně dopustila. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 1998 sp. zn. I. ÚS 507/98).

Ústavní soud nepokládá za důvodnou námitku stěžovatele, že není splněna podmínka oboustranné trestnosti, neboť skutek, pro který má být vydán, prý nenaplňuje znaky trestných činů neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. ani účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. S uvedenou námitkou se dostatečným způsobem vyrovnaly obecné soudy, s jejichž závěry se Ústavní soud ztotožňuje.

Městský soud v Praze k otázce kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. konstatoval, že anabolika, s nimiž měl stěžovatel obchodovat, jsou léčiva, což vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech; dle § 41 a § 42 odst. 2 citovaného zákona podléhá výroba, vývoz a distribuce léčiv a léčivých přípravků povolení Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Stěžovatel však pro obchodování s léčivy neměl povolení a tedy neoprávněně podnikal ve smyslu § 118 odst. 1 tr. zák. Z extradičních matriálů vyplývá, že stěžovatel se měl této činnosti dopouštět s více osobami, na území více států, přičemž stěžovatel měl spolu se svým bratrem I. U. ostatní osoby řídit, dávat jim pokyny, koordinovat jejich činnost a rozdělovat zisky z trestné činnosti (str. 17-18 usnesení nalézacího soudu).

Ústavní soud konstatuje, že skutek, popsaný v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, odpovídá skutkové podstatě trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. S ohledem na rozsah trestné činnosti, její plánovitost, organizovanost, dlouhodobost a mezinárodní rozměr, jakož i vzhledem k počtu zapojených osob a dosaženému zisku, je zřejmé, že předmětné jednání lze podřadit rovněž pod skutkovou podstatu trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák.

Polemika stěžovatele ohledně konstatování Vrchního soudu v Praze, že zásada speciality dle čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání se vztahuje na skutek a nikoliv na jeho právní posouzení, není zcela srozumitelná. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyšší soudu ze dne 1. 12. 1995 sp. zn. Tcnu 18/95, č. 25/1996 Sb. rozh. tr., že řízení o vydání do ciziny se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoliv o jeho právním posouzení. K tomu lze doplnit, že rozhodující pro naplnění podmínky oboustranné trestnosti je, zda předmětný skutek je extradičním trestným činem podle českého trestního práva. Není přitom relevantní, zda jednotlivým skutkovým podstatám dle českého trestního práva odpovídají skutkové podstaty trestných činů, pro něž je vůči stěžovateli vedeno v dožadujícím státě trestní řízení. V tomto ohledu je stěžovatelova námitka, že trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a 1 tr. zák. odpovídá v německém trestním právu trestný čin uvedený v § 129 německého trestního zákona a nikoliv trestný čin dle § 373 řádu o dávkách Spolkové republiky Německo, nepodstatná.

Jak již Ústavní soud shora konstatoval, otázka, zda se stěžovatel skutečně dopustil trestné činnosti, není předmětem řízení o extradici. Stěžovatelovy námitky jsou v tomto směru irelevantní, stejně tak jako námitky týkající se jeho údajného rodinného zázemí v České republice, neboť pro tyto důvody nemůže být vydání odepřeno. Stěžovatelova námitka, že trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. není extradičním trestným činem z toho důvodu, že prý nesplňuje podmínku stanovenou v § 392 odst. 1 tr. ř., není důvodná, protože horní hranice hrozícího trestu odnětí svobody stanovená v § 118 odst. 1 tr. zák. činí jeden rok.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.