III. ÚS 4244/16
III.ÚS 4244/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Janem Benešem, advokátem, sídlem Plickova 567/11, Praha 4 - Háje, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016 č. j. 30 Cdo 3679/2016-231, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se po vedlejším účastníkovi domáhá náhrady újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem. V tomto řízení požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta podle § 30 občanského soudního řádu. Obvodní soud stěžovatelovu žádost zamítl.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. 4. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

5. Následně stěžovatel znovu požádal obvodní soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Obvodní soud proto zastavil řízení pro překážku věci rozhodnuté, neboť stěžovatel neuvedl žádný nový důvod, proč by měl soud opětovně přezkoumávat jeho majetkové poměry, nedoložil též, že by v jeho majetkových či osobních poměrech došlo ke zhoršení.

6. Městský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu a odvolání stěžovatele zamítl.

7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel blanketní dovolání. V rámci dovolacího řízení byl Nejvyšším soudem vyzván, aby ve lhůtě 20 dnů odstranil nedostatek svého právního zastoupení advokátem. V návaznosti na tuto výzvu stěžovatel požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení.

8. Následně napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení, když dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta, neboť jeho podání je zřejmě bezúspěšným hájením práva. Tento svůj závěr založil Nejvyšší soud na posouzení stěžovatelových vyhlídek na úspěch v původním řízení, které vede u obvodního soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel se domáhá náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení, které v době podání žaloby trvalo přibližně 26 měsíců. Řízení trvající přibližně dva roky lze shledat nepřiměřeně dlouhým jen za zcela výjimečných okolností. I kdyby toto řízení bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, náležela by, na základě ustálené rozhodovací praxe, stěžovateli náhrada újmy ve výši mezi 15 a 20 tisíci Kč. Částka 750 tisíc Kč požadovaná stěžovatelem je zcela zjevně nepřiměřená. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde přitom též tehdy, kdy výše plnění požadovaného žalobcem neodpovídá skutkovým tvrzením, o která žalobce uplatněné právo opírá. Na podporu svých závěrů Nejvyšší soud odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1038/2013. Dále pak poukázal na to, že obdobný postup v jiné věci téhož stěžovatele aproboval i Ústavní soud svým usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 795/15.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel vznesl vůči napadenému usnesení dvě výhrady. Předně tvrdí, že shledal-li Nejvyšší soud, že stěžovatel nemá nárok na ustanovení advokáta, měl poskytnout stěžovateli dodatečnou lhůtu, aby si advokáta zajistil jinak. Podle stěžovatele tato povinnost vyplývá z § 241b odst. 3 občanského soudního řádu.

10. Dále stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že svůj závěr o tom, že stěžovatelovo dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, založil nikoliv na posouzení existence právního nároku, nýbrž kvůli výši částky, kterou stěžovatel požadoval jako náhradu za tvrzenou újmu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (respektive napadá-li rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměl).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

13. Ve své výzvě adresované stěžovateli Nejvyšší soud výslovně odkázal na své usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015. Tímto rozhodnutím velký senát Nejvyššího soudu sjednotil do té doby nejednotnou rozhodovací praxi jednotlivých senátů Nejvyššího soudu. S ohledem na to již na stěžovatelovu věc nejsou použitelná rozhodnutí, jimiž argumentuje ve prospěch svého tvrzení, že v dovolacím řízení nemusí být zastoupen advokátem. Z citovaného rozhodnutí dále vyplývá, že shledá-li Nejvyšší soud, že stěžovatel nesplňuje zákonné požadavky pro ustanovení advokáta pro dovolací řízení, má být dovolací řízení zastaveno, byl-li dovolatel již dříve Nejvyšším soudem vyzván k tomu, aby si zastoupení advokátem zajistil.

14. Z toho, že již ve své výzvě odkázal Nejvyšší soud na své rozhodnutí sp. zn. 31 NSČR 9/2015, muselo být stěžovateli zřejmé, že svou žádostí o ustanovení advokáta vstupuje do "jednosměrné uličky", neboť mu buď bude ustanoven advokát, nebo bude dovolací řízení zastaveno. Za těchto okolností se nelze ztotožnit se stěžovatelovým argumentem, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo překvapivé, popř. že Nejvyšší soud znemožnil, aby si stěžovatel obstaral advokáta sám.

15. Ani závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel se domáhá částky, jejíž výška nemá žádnou oporu ve skutkovém základě projednávané věci, a tudíž zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, nepředstavuje zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Toto rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou napadené usnesení výslovně odkazuje.

16. Ústavní soud se už vícekrát zabýval ústavními stížnostmi stěžovatele, které vycházely z velmi podobného skutkového základu, v nichž stěžovatel uplatnil identickou argumentaci, naposled se tak stalo odmítnutím ústavní stížnosti usnesením ze dne 20. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 19/17, jehož obsah je stěžovateli znám. Obdobně jako v nynější věci, i v tomto usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nezasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv, když mu neustanovil advokáta pro dovolací řízení a tímtéž rozhodnutím dovolací řízení zastavil. Podobně nelze z ústavního hlediska nic vytknout závěru, že stěžovatel svým dovoláním uplatňoval právo zřejmě bezúspěšně.

17. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.