III. ÚS 4244/12
III.ÚS 4244/12 ze dne 27. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Revoluční 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 5. 9. 2012 č. j. ZT 193/2012, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako účastníka řízení, a za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jímž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo usnesením policejního orgánu ze dne 31. 7. 2012 č. j. KRPS-15612-89/TČ-2011- 010471 zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle ustanovení § 192 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dle citovaného usnesení policejního orgánu dopustit tím, že jako uživatel emailové schránky komunikoval s uživatelem jiné emailové schránky, se kterým si vzájemně, minimálně v době od 1. 9. 2010 do 18. 9. 2010 přeposílali fotografická pornografická díla, která zobrazovala děti. Dle citovaného usnesení policejního orgánu tedy stěžovatel přechovával pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě a jinému opatřil fotografické pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě.

Stěžovatel proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal v zákonné lhůtě stížnost, kterou však státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně zamítl v záhlaví označeným usnesením ze dne 5. 9. 2012 č. j. ZT 193/2012 jako nedůvodnou.

II.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že podstatná skutková zjištění nebyla obsažena již v usnesení o zahájení trestního řízení, ale až v nyní napadeném usnesení státního zástupce, jež bylo vydáno z podnětu opravného prostředku. Konkrétně měly orgány činné v trestním řízení pochybit tím, že neuvedly, z jaké IP adresy bylo přistupováno do předmětné e-mailové schránky přesto, že tato skutečnost byla orgánům činným v trestním řízení známa. Dle stěžovatelova názoru došlo ke krácení jeho práva vyjadřovat se ke skutečnostem, jež dle orgánů činných v trestním řízení nasvědčují, že obviněný spáchal daný trestný čin.

Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti také o dostatku konkrétních důkazů pro tvrzení, že do předmětné e-mailové schránky bylo přistupováno z IP adresy přidělené vysoké škole, kde stěžovatel působí. Stěžovatel je přesvědčen, že by usnesení Okresního státního zástupce mělo odkazovat na více důkazů, z nichž byla skutková zjištění učiněna. Na podporu své argumentace stěžovatel uvádí nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 219/03, z nějž cituje, že "důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit."

III.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k projednávanému návrhu. Účastníci shodně rekapitulovali dosavadní průběh řízení a skutkové námitky stěžovatele označili s poukazem na konkrétní důkazy za nedůvodné. Vyjádření účastníků byla stěžovateli zaslána k replice, v níž stěžovatel na svém původním návrhu setrval a zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení jeho výhrady k jejich procesnímu postupu a dosud učiněným skutkovým zjištěním nikterak nerozptýlily.

Ústavní soud si dále vyžádal trestní spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 31/2013, týkající se obžaloby, jež byla na stěžovatele v mezidobí podána.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí státního zástupce i jemu předcházející rozhodnutí policejního orgánu nejen ve světle námitek stěžovatele, ale také obecně ve světle principů trestního práva hmotného a procesního, jež mají ústavněprávní relevanci. Navzdory určitým pochybnostem o správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, Ústavní soud, veden principem subsidiarity ústavněprávní kontroly, nepovažuje za přípustné, aby v tomto raném stadiu trestního řízení využil své kasační pravomoci, neboť eventuální pochybení policie a orgánu veřejné žaloby mohou korigovat obecné soudy.

Ústavní stížnost je proto třeba považovat v této chvíli za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. V případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím policejního orgánu či státního zástupce v přípravném řízení, je kasační intervence Ústavního soudu na místě jen ve zcela výjimečných případech, a to zpravidla jen tehdy, je-li s ústavní stížností napadeným rozhodnutím spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nelze odčinit jinak, zejména cestou přezkumu obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011 či sp. zn. III. ÚS 934/07 ze dne 20. 6. 2007).

Již z tohoto důvodu je a priori třeba odmítnout námitky stěžovatele týkající se hodnocení konkrétních důkazů, případně i argumentace státního zastupitelství v rozhodnutí, proti němuž se stěžovatel domáhá ochrany. Nelze přehlédnout fakt, že důkazní situace se v průběhu vyšetřování plynule vyvíjí. Státní zástupce jako dominus litis má trestní řízení ve své dispozici a při přezkumu postupu policejního orgánu je oprávněn vycházet z aktuálních skutkových zjištění (jak se tato v daném okamžiku jeví), třebaže k přezkumu dochází na základě opravného prostředku obviněného.

Policejní orgán ve svém vyjádření oprávněně poukazuje na to, že po tzv. velké novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. byl rozsah dokazování v přípravném řízení podstatně omezen a těžiště dokazování bylo přeneseno do hlavního líčení. Účelem přípravného řízení není provádět podrobné dokazování, jeho účelem je především důkazy vyhledat, případně provést pro účely rozhodnutí státního zástupce, zda podá obžalobu, případně učiní jiné meritorní rozhodnutí. Z hlediska ústavní stížnosti je podstatné, že obviněný se může proti nesprávnostem postupu orgánů činných v přípravném řízení bránit i před soudem tím, že namítne nezákonnost a tudíž neúčinnost důkazů, které byly v přípravném řízení opatřeny, a to včetně nedostatků spočívajících v porušení jeho práva na obhajobu. Ústavní soud mj. s odkazem na článek 4 Ústavy České republiky opakovaně zdůraznil, že ochrana základních práv je primárně úkolem soudu, jenž vede původní řízení, zatímco řízení o ústavní stížnosti má subsidiární charakter.

S ohledem např. na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), se však Ústavní soud také v projednávané věci cítil vázán přezkoumat, zda se i v případě stěžovatele nejedná o mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V citovaném nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, je-li napadené usnesení založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). O pochybení takto flagrantního rázu však ve věci stěžovatele nejde. Napadená usnesení státního zástupce i usnesení policejního orgánu mají všechny formální náležitosti, obsahují dostatečně srozumitelnou skutkovou i právní argumentaci s odkazem na konkrétní důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že na rozhodnutí vydávané v přípravném řízení nelze mít co do skutkové argumentace tytéž nároky, jako na meritorní rozhodnutí soudu.

V projednávané věci však Ústavní soud musel brát též v úvahu jistá specifika trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel obviněn, a to z hlediska zachování zásady subsidiarity trestní represe.

Podle platné právní úpravy každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Ústavní soud s odkazem na svou starší judikaturu zdůrazňuje, že uvedený princip má ústavní rozměr a je tedy nezávislý na momentálně platné zákonné úpravě trestního práva hmotného.

Byla-li při aplikaci trestních předpisů porušena zásada subsidiarity trestní represe, je nerozhodné, zda se platný trestní zákon hlásí k tzv. formálnímu či k formálně-materiálnímu pojetí trestného činu. Princip subsidiarity vždy zůstává jedním z klíčových vodítek nejen pro zákonodárce, nýbrž též pro orgány činné v trestním řízení při aplikaci trestních zákonů, jež musí být s to zohlednit, že se v daném individuálním případě vyskytují mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň nebezpečnosti, resp. škodlivosti prověřovaného skutku je extrémně nízký. V takových případech se i přes formální naplnění znaků určitého trestného činu jeví postih prostředky trestního práva jako zjevně nepřiměřený nebo dokonce absurdní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 751/2011).

Dle názoru Ústavního soudu je v projednávané věci třeba vzít v úvahu, že ustanovení § 192, odst. 1 a 2 tr. zákoníku, postihující výrobu a jiné nakládání s dětskou pornografií, jsou konstruována velice široce, tzn. že postih může dopadnout na pachatele skutků velmi rozdílné konkrétní společenské nebezpečnosti. Nelze přehlédnout, že tyto skutkové podstaty nečiní co do trestnosti žádného rozdílu v charakteru a množství pornografického materiálu, jehož prostřednictvím byl trestný čin spáchán. Formálně jsou znaky uvedeného trestného činu naplněny bez ohledu na to, zda zobrazovaná osoba je dítětem toliko ve smyslu ustanovení § 126 tr. zákoníku (tzn. fyzicky dospělá osoba mladší osmnácti let), nebo zda jde např. o dítě školního či předškolního věku. Šíře uvedených skutkových podstat je patrná i z toho, že k jejich naplnění postačí, pokud se zobrazená osoba toliko "jeví být dítětem". Dále se nečiní rozdílu mezi "tvrdou" a "softcore" pornografií (srov. předchozí ust. § 191 tr. zákoníku).

Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje vysokou typovou společenskou škodlivost těchto zavrženíhodných trestných činů, které z povahy věci zpravidla navazují na ještě závažnější sexuální delikty proti dětem. Považuje však za nutné zdůraznit, že podobně jako u jiných trestných činů, k jejichž spáchání běžně dochází prostřednictvím elektronických médií (viz např. § 230 odst. 1, 2, případně i § 270 odst. 1 tr. zákoníku), mohou se i zde snáze vyskytnout situace, kdy povaha a rozsah porušení chráněného zájmu budou zcela zanedbatelné. Pokud zákonodárce v popisu znaků dané skutkové podstaty nestanoví žádnou minimální míru závažnosti, je povinností orgánů činných v trestním řízení velmi pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti případu dle kritérií § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Je třeba využít hlediska společenské škodlivosti jako interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být za trestné činy považovány (srov. Sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1437/2011, 6 Tdo 134/2012 a další).

Jak Ústavní soud již dříve konstatoval, jestliže orgán činný v trestním řízení v konkrétním případě, v němž škodlivost činu zjevně nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikuje princip subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti naznačují, že k tomu byly splněny podmínky, porušuje ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny). Nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a nedostatečné zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, může porušovat zásadu spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny, srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2523/2010 ze dne 10. 2. 2011). Při nerespektování principu subsidiarity trestní represe dále bezesporu dochází k porušení práva obviněného na stíhání jen zákonným způsobem a ze zákonných důvodů dle článku 8 odst. 2 Listiny. Již proto je třeba, aby orgány činné v trestním řízení pohlížely v případě široce rozepjatých skutkových podstat na existenci formálních znaků trestného činu jako na pouhou vyvratitelnou domněnku, kterou je třeba potvrdit zkoumáním povahy a závažnosti konkrétního trestného činu v intencích § 39 tr. zákoníku.

U sexuálních trestných činů je navíc třeba brát zřetel na skutečnost, že trestní stíhání potenciálně vystavuje obviněného vysoké míře společenské difamace; v případě pedagogického pracovníka, jakým je stěžovatel, může mít samo trestní stíhání sociálně likvidační následky. I z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že policejní orgán i státní zástupce by se při svém rozhodování již v této fázi trestního řízení měli výslovně věnovat právě otázce míry společenské škodlivosti jednání stěžovatele a v případě zjištění, že by další trestní stíhání představovalo porušení principu subsidiarity trestní represe, postupovat dle ustanovení § 159a odst. 4, resp. § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.

Skutečnost, že se policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani posléze státní zástupce, vůbec nezabýval otázkou, zda výše popsaný skutek dosahuje nezbytné míry společenské škodlivosti, považuje Ústavní soud za negativum. I přes všechny učiněné výhrady však Ústavní soud nehodlá přikročit ke kasaci projednávaným návrhem napadeného usnesení. Šlo by o zásah do pravomoci trestního soudu prvého stupně v okamžiku, kdy v mezidobí již byla ve věci podána obžaloba, a nalézací soud sám nejúčinněji může korigovat nedostatek úvahy v intencích § 12 odst. 2, § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že ústavní stížností nelze obcházet řízení před obecnými soudy a stavět Ústavní soud do role orgánu, jenž průběžně koriguje jednotlivé dílčí úkony policie nebo státního zástupce.

Za situace, kdy stěžovateli zůstává otevřeno celé dvouinstanční řízení, jehož výsledek je možné napadnout mimořádnými opravnými prostředky, je i přes uvedené výhrady ústavní stížnost nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.