III. ÚS 423/05
III.ÚS 423/05 ze dne 22. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 423/05

Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. G. S., zastoupeného JUDr. Václavem Kulhavým, advokátem v Praze 3, Jeseniova 837/10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004, sp. zn. 1 Co 107/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2002, sp. zn. 32 C 48/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla - po odstranění formálních vad na základě výzvy Ústavního soudu - podána v souladu s podmínkami zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), brojil stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004 (1 Co 107/2004-96) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2002 (32 C 48/2001-33) a tvrdil, že jimi byl porušen čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004 (1 Co 107/2004-96) byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2002 (32 C 48/2001-33), kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel (vystupoval v procesním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) jednak domáhal, aby se žalovaný (JUDr. J.P.) zdržel šíření v žalobě specifikovaných pomluv, jednak, aby se mu písemně omluvil a zaslal vysvětlující a omluvný dopis České advokátní komoře. Současně se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000,- Kč (původně se stěžovatel v řízení před soudem I. stupně domáhal částky 1 mil. Kč).

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2005 (30 Cdo 693/2005-106) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Obecné soudy neposoudily žalobu stěžovatele v celém rozsahu a nezhodnotily celkový skutkový děj. Hodnocení důkazů je proto v rozporu s následujícími rozhodnutími - v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 15/95, IV. ÚS 581/99 a III. ÚS 35/01 a na další rozhodnutí obecných soudů. Současně stěžovatel poukazuje na to, že stížnost žalovaného nebyla dosud Českou advokátní komorou projednána, a proto považuje písemnou omluvu této stavovské organizaci právníků za nutnou. V rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je uvedena nesprávná výše zaplaceného soudního poplatku. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Ústavní stížností napadená (a stěžovateli nepříznivá) rozhodnutí obecných soudů jsou založena na zjištění, že v dané věci nebyl prokázán neoprávněný zásah žalovaného do jeho osobnostních práv, neboť tvrzeným zásahem, spočívajícím v podání stížnosti žalovaného na stěžovatele České advokátní komoře a v podání žaloby žalovaným na stěžovatele (tato žaloba je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 338/98 - JUDr. J. P. se v tomto řízení domáhal, aby mu stěžovatel vydal v žalobě označené věci, anebo mu zaplatil částku 500 000 Kč), žalovaný vykonával svá práva. Jinými slovy řečeno, v dané věci nebyl prokázán takový výkon subjektivního práva, kterým by byl neúnosně dotčen či přímo negován nedotknutelný základ osobnosti stěžovatele. Vzhledem k výše uvedenému a za situace, kdy napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze nic vytknout, když pochybení odvolacího soudu nebylo shledáno ani stran vyměřeného soudního poplatku.

Obdobně nebyl shledán případným ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu a obecných soudů, která jsou označena v ústavní stížnosti, a to z důvodu jiných skutkových okolností, na nichž jsou tato rozhodnutí založena.

Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.