III. ÚS 422/05
III.ÚS 422/05 ze dne 30. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatele J. P., zastoupeného Mgr. Janem Mlynarčíkem, advokátem se sídlem Laurinova 1049, 293 01 Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2005 sp. zn. 10 To 224/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání směřující do rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. dubna 2005 sp. zn. 1 T 90/2004, jímž byl pro blíže popsané skutky uznán vinným jednak ze spáchání trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., dále jednak dílem dokonaným a dílem nedokonaným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a konečně trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., pročež byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců nepodmíněně a zařazen pro jeho výkon do věznice s ostrahou.

Navrhovatel v rámci svých stížnostních bodů namítal nesprávné hodnocení důkazů v jeho trestní věci provedených, přičemž obsáhle zrekapituloval důkazní situaci s tím, že zevrubně předložil vlastní myšlenkové úvahy, v důsledku nichž v souladu se zásadou in dubio pro reo měly obecné soudy dle jeho názoru dopět k vyvození odlišného skutkového základu věci. V návaznosti na tyto své výhrady posléze konstatoval, že se tímto postupem obecných soudů, především pak soudu odvolacího, jenž, jak má za to, nereagoval dostatečným způsobem na jeho námitky, cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 40 Listiny základních práv a svobod, obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dojít mělo i k porušení kautel plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavnímu soudu, jenž není další přezkumnou (skutkovou) instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného plyne, že skutková polemika takto není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další). Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Jejich ve věci shora označená rozhodnutí jsou v daném ohledu dostatečně náležitým způsobem odůvodněna a na obsah jejich odůvodnění, jež jsou takto reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, postačí v podrobnostech odkázat (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu).

Poukaz Krajského soudu v Praze na logicky konzistentní odůvodnění prvostupňového rozsudku, pokud se s rozhodovacími důvody v něm uvedenými odvolací soud ztotožnil, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označených práv stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k vyvození skutkového stavu věci znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně toliko z formálních důvodů opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 32, č. 6). Pokud potom odůvodnění usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž se vypořádávalo s námitkami navrhovatele, dle něj nereagovalo na všechny vyčerpávajícím způsobem, lze připomenout, že soudům adresovaný závazek plynoucí ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku).

Z uvedených důvodů, totiž především již z povahy podstaty námitek ústavní stížnosti, proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.