III. ÚS 420/13
III.ÚS 420/13 ze dne 20. 2. 2014

Dopady zrušení tzv. přísudkové vyhlášky

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dory Drdové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23, za účasti společnosti Tessile ditta, a. s., se sídlem Ve Studeném 117/5a, Praha 4 - Bráník, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23 se zrušuje.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v její exekuční věci.

2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorského úřadu Praha 10 sp. zn. 003 EX 4617/11 se podává, že jmenovaný soudní exekutor k návrhu stěžovatelky (povinné) usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 003 EX 4617/11-15 částečně do částky 11 133 Kč zastavil exekuci nařízenou na její majetek usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 5. 2012 č. j. 46 EXE 1671/2011-13 k uspokojení pohledávky oprávněné Tessile ditta, a. s., ve výši 968 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka dne 17. 2. 2012 uvedenou peněžní částku oprávněné již uhradila, a následně soudní exekutor usnesením ze dne 25. 7. 2012 č. j. 003 EX 4617/11-17 zastavil exekuci i co do vymáhaných nákladů exekuce (výrok I.), právo na náhradu nákladů exekuce si nepřiznal (výrok II.), a oprávněnou zavázal zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 6 720 Kč (výrok III.), neboť měl za to, že z procesního hlediska zastavení exekuce zavinila, jestliže nečinila poté, co jí povinná plnila, žádné kroky, aby nebyla nařízena, případně, aby byla zastavena.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23 posléze uvedené usnesení soudního exekutora ve výroku III. ("o nákladech řízení") změnil a naopak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit oprávněné 3 420 Kč (výrok I.), a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že jejich náhradu oprávněné nepřiznal (výrok II.). Konstatoval, že oprávněná navrhla nařízení exekuce důvodně, a byla to stěžovatelka, která "procesně zavinila, že ať již exekuce nebo řízení před jejím nařízením by muselo být zastaveno", neboť oprávněné plnila až potom, co návrh na nařízení exekuce podala. Co do nákladů, jež vynaložila na své advokátní zastoupení stěžovatelka (6 720 Kč), odvolací soud dospěl k závěru, že "oprávněná vznik těchto nákladů nezavinila", jelikož je "zavinil svým postupem soudní exekutor", protože na její informaci, že povinná svůj závazek splnila, měl adekvátně reagovat (nevyzval oprávněnou k jejímu "upřesnění .... z hlediska dalšího procesního postupu").

4. Stěžovatelka shledává napadené usnesení městského soudu překvapivým, neboť vystihuje právní názor, který nebyl součástí argumentace procesních stran a nemohla s ním vést polemiku (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2100/08 a sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soud se zabýval pouze otázkou důvodnosti podání návrhu na nařízení exekuce a pominul okolnost, že oprávněná po skončení nalézacího řízení jí neposkytla součinnost ve smyslu sdělení, kam dlužnou částku poukázat; učinila tak až teprve na základě vlastní aktivity, avšak "podvodně" s přičtenými náklady exekučního řízení. Stěžovatelka též považuje právní zastoupení oprávněné v exekučním řízení za neúčelné už proto, že procesní pasivita zástupce ve vztahu k zastavení exekučního řízení musela být nahrazena aktivitou zástupce jejího, a proto měla při rozhodování o náhradě nákladů převážit zásada úspěchu ve věci. Konečně stěžovatelka namítá, že výše přiznané náhrady nákladů řízení je ve vztahu k souzenému sporu (rutinní vymáhání pohledávek) neúměrně vysoká, což se ještě umocňuje v exekučním řízení, v němž je obtížnost sporu nulová, neboť vypracování exekučního návrhu nevyžaduje žádnou právní službu a intelektuální vnos; redukční principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu pro nalézací řízení ve věci bagatelních pohledávek a formulářových sporů lze proto tím spíše uplatnit v řízeních exekučních.

II.

5. Městský soud v Praze jako účastník řízení ani vedlejší účastnice (oprávněná) Tessile ditta, a. s., se k podané ústavní stížnosti nevyjádřily.
III.

6. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

7. Ani ze stěžovatelkou dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež za správné pokládá.

8. K otázce nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.

IV.

9. Stěžovatelčiny námitky takto formulované podmínky úspěchu ústavní stížnosti však nezakládají. O překvapivé rozhodnutí nejde, a to bez ohledu na to, zda ten či onen soudem uplatněný názor lze vystavit kritice či nikoli. Rozhodné okolnosti byly stěžovatelce, jakož i oprávněné, známé (a povýtce nesporné) a k jejich právnímu zhodnocení měla adekvátní prostor nejpozději ve vyjádření k odvolání oprávněné, jehož využila; že je "ve hře" i oddělení "zavinění" oprávněné od úkonů soudního exekutora bylo tak v dané věci předjímatelné, a stejně tak nemohlo stěžovatelku překvapit, pakliže odvolací soud nepřikládal jí požadovanou váhu tvrzení, že více jak rok nebyla schopna zjistit, "kam dlužnou částku poukázat". Z hlediska účelnosti advokátního zastoupení se nenaznačuje, že by mezi "důvodností" zastoupení oprávněné a stěžovatelky byl rozdíl zásadní, a podobné lze dovozovat i ve vztahu ke stěžovatelkou otevřené otázce nákladové "účelnosti" jednotlivých procesních úkonů; ani "redukční principy" ve smyslu judikatury Ústavního soudu (jmenovitě nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11) dotčeny nebyly, neboť přiznanými náklady "nepřesáhnutelnou jistinu sporu" logicky nelze v exekučních věcech spojovat s jistinou původního nalézacího řízení, nýbrž s tím, co má být vymoženo (s výjimkou nákladů exekuce, avšak včetně nákladů nalézacího řízení).

10. I se zřetelem k dalším námitkám stěžovatelky platí, že spor je veden toliko o výklad a aplikaci procesního práva, a zásadně jen z pozic podústavní správnosti, který před Ústavní soud, nemá-li být běžnou opravnou instancí, nepatří. Tím - samozřejmě - nemá být řečeno, že se Ústavní soud se stěžovatelkou oponovanými názory odvolacího soudu identifikuje, resp. že si nedovede představit i posouzení odlišná.

V.

11. Stěžovatelce přesto příznivý výsledek je důsledkem až těch procesních postupů, jež se odvíjejí od jejího akcesorického návrhu - na zrušení ustanovení § 3 odst. a § 12 "přísudkové vyhlášky".

12. Na jeho základě rozhodující senát usnesením ze dne 13. 3. 2013 č. j. III. ÚS 420/13-26 řízení o ústavní stížnosti přerušil a tento návrh postoupil plénu Ústavního soudu; jím byl usnesením ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 18/13 odmítnut jako nepřípustný, neboť mu předcházel návrh skupiny senátorů na zrušení "celé" uvedené vyhlášky, avšak stěžovatelce bylo podle aplikovaného ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přiznáno postavení vedlejšího účastníka v řízení dříve zahájeném.

13. Nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 Ústavní soud vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. prosince 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

14. Tím odpadl důvod přerušení řízení ve věci stěžovatelčiny ústavní stížnosti, a usnesením ze dne 14. 11. 2013 č. j. III. ÚS 420/13-32 rozhodl senát Ústavního soudu, že se v něm pokračuje.

VI.

15. Zrušení "přísudkové" vyhlášky se do věci stěžovatelčiny ústavní stížnosti promítá zásadně, a to jednak proto, že na jejím základě bylo napadené usnesení odvolacího soudu vydáno, a jednak proto, že vzhledem k jejímu postavení vedlejšího účastníka v řízení, v němž se tak stalo, derogace vyhlášky dopadá přímo i do její věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07).

16. Logické důsledky má tato skutečnost pro výrok, který odvolací soud výslovně (pozitivně) vydal, totiž o nákladech exekuce v neprospěch stěžovatelky, a totéž se uplatní i tehdy, otevře-li si - reflexí stěžovatelčiny argumentace prezentované v ústavní stížnosti - cestu k jinému posouzení rozhodné nákladové otázky, naopak v její prospěch. Není pochyb, že po zrušení přísudkové vyhlášky napadené usnesení odvolacího soudu neobstojí, a aby tato okolnost mohla být v původní soudní věci stěžovatelky zohledněna, musí být zásahem Ústavního soudu toto rozhodnutí odstraněno.

17. Znaky jeho protiústavnosti se odvíjejí od důvodů derogace dosud aplikované vyhlášky (viz zejména body 92, 97 a 103 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, na který se jinak odkazuje) potud, že identifikují i porušení základních práv povinného, jemuž je na jejím základě ukládána povinnost k náhradě nákladů exekuce, stejně jako tomu bylo v dané věci povinné stěžovatelky.

18. Jelikož tato ústavně zaručená práva stěžovatelky byla porušena, Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

VII.

19. Protože na jiných důvodech Ústavní soud toto rozhodnutí nezaložil, necítí se být oprávněn usměrňovat - z hledisek pouhé věcné správnosti - následný postup odvolacího soudu při hodnocení dalších stěžovatelčiných námitek, jež se způsobilými otevřít věcný ústavněprávní přezkum nestaly.

20. Nicméně lze očekávat, že odvolací soud podrobí důsledné úvaze procesní postup oprávněné, jestliže soudnímu exekutorovi oznámila přijetí vymáhané částky, aniž by jej však doprovodila tomu odpovídajícím procesním úkonem; proto náklady vzniklé až ve stadiu zastavení exekuce bude zřejmě přiléhavé hodnotit - z hlediska účelnosti jejich vynaložení - poměřením s těmi, které by vznikly, kdyby oprávněná návrh na nařízení exekuce vzala zpět předtím, než byla exekuce nařízena.

21. Podobně případným se jeví být znovuotevření otázky, zda vskutku "zavinění" oprávněné je možno vyloučit úsudkem o nedůsledném postupu, který v dané věci zvolil soudní exekutor.

22. Nelze ani vyloučit, že hledisko "kdo zavinil zastavení" dle § 89 odst. 1 ex. ř. bude namístě uvážit k doplnění těmi, jež jsou vyjádřeny v ustanovení § 271 o. s. ř., a je možné odtud rovněž čerpat inspiraci ve prospěch procesních postupů, které toto ustanovení předjímá.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.