III. ÚS 4189/16
III.ÚS 4189/16 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Moravská Energetika, s. r. o., sídlem Zahumení 307/2, Lelekovice, zastoupené Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016 č. j. 23 Cdo 1512/2016-612, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 8 Co 2150/2016-468 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2013 č. j. 18 C 25/2006-464 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. U Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") probíhá řízení o žalobě na obnovu, kterou podala stěžovatelka. Současně se žalobou podala stěžovatelka žádost o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta.

3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudního poplatku nepřiznává a návrh na ustanovení advokáta se zamítá. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že má-li stěžovatelka jako obchodní společnost základní kapitál ve výši 450 000 Kč, a zároveň je vlastníkem řady nemovitostí, má nepochybně prostředky k tomu, aby mohla uhradit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč.

4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Argumentovala, že potřebné prostředky k zaplacení soudního poplatku nemá k dispozici, neboť základní kapitál je pouze evidenční údaj, a tyto prostředky již byly v minulosti proinvestovány. Zároveň pak stěžovatelkou vlastněné nemovitosti jsou předmětem soudního sporu vedeného u okresního soudu, a tudíž jsou reálně neprodejné.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu jako ve výroku správné potvrdil. Dospěl k závěru, že majetkovými poměry stěžovatelky není třeba se zabývat, neboť stěžovatelka nesplňuje druhou podmínku osvobození od soudního poplatku, totiž že nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Svůj závěr, že stěžovatelka zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, dovodil krajský soud z toho, že tříletá lhůta pro podání žaloby na obnovu uplynula předtím, než stěžovatelka žalobu podala.

6. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Zároveň požádala o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta pro účely dovolacího řízení. Okresní soud svým usnesením ze dne 7. 3. 2016 č. j. 18 C 25/2006-603 stěžovatelce přiznal osvobození od soudního poplatku z dovolání a ustanovil jí advokáta. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ze skutečností ve spise vyplývá, že stěžovatelka splňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta.

7. Ve svém dovolání, které zpracovala za pomoci ustanoveného advokáta, stěžovatelka vytkla krajskému soudu tři vady jeho usnesení. Předně poukázala na to, že se rozhodnutí nezabývalo otázkou, zda jsou splněny důvody pro částečné osvobození od soudního poplatku, přestože nutnost takového postupu vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz. Dále stěžovatelka namítala, že dovoláním napadené usnesení se odchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Konečně pak stěžovatelka vytkla soudům inkonzistenci v jejich rozhodování. Konkrétně vytýkala krajskému soudu, že se nezabýval přezkumem majetkové situace stěžovatelky stejně jako okresní soud, nýbrž založil své rozhodnutí na tvrzené opožděnosti žaloby na obnovu. Podle stěžovatelky jednak žaloba opožděná nebyla a jednak krajský soud není oprávněn se touto otázkou zabývat ve fázi rozhodování o soudním poplatku, neboť ta má být věcí meritorního přezkumu. Zejména pak spatřovala stěžovatelka inkonzistenci v dosavadním rozhodování soudů v její věci v tom, že za nezměněných skutkových okolností okresní soud vyhověl jejímu návrhu a pro účely dovolacího řízení ji osvobodil od soudního poplatku a ustanovil jí advokáta, což odůvodnil tím, že zákonné podmínky zcela splňuje.

8. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nevymezila správně přípustnost dovolání, neboť jí odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká právní otázky posuzování majetkových poměrů právnické osoby pro účely rozhodování o osvobození od soudního poplatku, a tato právní otázka nebyla předmětem rozhodování krajského soudu, který se zabýval výlučně posouzením, zda stěžovatelka neuplatňuje právo zřejmě bezúspěšně. Ke stěžovatelčině argumentaci nálezem Ústavního soudu (viz shora sub 7) se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil.

II. Argumentace stěžovatelky

9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje zejména na to, že věc řešená před okresním soudem je skutkově i právně složitá, a z toho důvodu je třeba, aby měla stěžovatelka přístup k bezplatné právní pomoci, aby se mohla v řízení účinně hájit. Odepření této právní pomoci je pak současně odepřením práva na přístup k soudu. Na podporu tohoto svého argumentu odkazuje stěžovatelka též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

III. Vyjádření účastníků řízení

10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení. S ohledem na to, že ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je nepřípustná (srov. sub 14 a 28), nepovažoval Ústavní soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie za nutné zjišťovat vyjádření těchto účastníků.

11. Nejvyšší soud ve svém stručném vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že jím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. S ohledem na to, že toto vyjádření pouze odkázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a nepřineslo žádné nové argumenty, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat toto vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice.

12. Vedlejší účastnice možnosti zaslat své vyjádření k ústavní stížnosti nevyužila.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným, v části směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je návrhem nepřípustným.

15. Ústavní soud úvodem připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].

16. Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" (viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15).

17. Argumentaci stěžovatelky Ústavní soud nemohl přisvědčit. Co se týče částečného osvobození od soudních poplatků, vyžaduje § 138 odst. 1 o. s. ř. současné splnění dvou podmínek - musí to být odůvodněno poměry účastníka, který o částečné osvobození žádá, a zároveň nemůže jít o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V posuzovaném případě se krajský soud touto otázkou zabýval a konstatoval, že návrhu nelze vyhovět s ohledem na nesplnění druhé podmínky. Konkrétně uvedl, že v posuzované věci marně uplynula objektivní tříletá promlčecí lhůta, která se počítá ode dne právní moci dotčeného rozhodnutí, kterým je v tomto případě usnesení krajského soudu. Běh této tříleté lhůty, počítané ode dne 4. 1. 2010, kdy rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci, skončil dne 4. 1. 2013, a jestliže návrh na obnovu řízení ze dne 14. 6. 2013 byl podán k poštovní přepravě dne 17. 6. 2013 (soudu byl doručen dne 18. 6. 2013), jde zjevně o návrh podaný po uplynutí této objektivní lhůty. Proto se již krajský soud blíže majetkovými poměry stěžovatelky nezabýval. Tato okolnost se promítá do hodnocení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu.

18. Stěžovatelka ve svém dovolání (sub 7) formulovala předpoklady jeho přípustnosti v bodě II, tuto argumentaci pak dále rozvedla v bodě III (ve spise na č. l. 608). Žádný ze stěžovatelkou uváděných argumentů však nemohl založit přípustnost dovolání.

19. Jak poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, vychází rozhodnutí krajského soudu ze závěru, že stěžovatelka zjevně bezúspěšně uplatňuje právo, což znemožňuje přiznání - byť i jen částečného - osvobození od soudního poplatku. Z tohoto důvodu nemohla přípustnost dovolání založit argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, neboť jím byla řešena jiná právní otázka.

20. Námitka, že krajský soud při svém rozhodování porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, založená na nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351), by mohla založit přípustnost podaného dovolání pouze v případě, že by šlo o hájitelnou námitku porušení základního práva. V posuzovaném případě je ovšem nedůvodnost této námitky zřejmá již z textu usnesení krajského soudu. Stěžovatelka namítala, že krajský soud porušil její základní právo tím, že se výslovně nezabýval otázkou, zda u ní není dán důvod k částečnému osvobození od soudního poplatku, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Touto otázkou se ovšem krajský soud ve svém usnesení výslovně zabýval, takže námitka nerespektování judikatury Ústavního soudu (viz k tomu nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16) ve věci posuzování částečného osvobození od soudního poplatku (viz její formulaci sub 7) nemohla na tomto závěru nic změnit. To by bylo možné jen v případě, že by pominul i druhou kumulativní podmínku částečného osvobození, což se nestalo, a neučinil tak ani Nejvyšší soud.

21. Dovolání proti usnesení krajského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. To má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením okresního a krajského soudu, neboť v takovém případě je třeba na dovolání pohlížet, jako by nebylo podáno vůbec. To pak činí ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního a krajského soudu, jež předcházela podání dovolání, nepřípustnou pro nevyčerpání opravného prostředku řádným způsobem (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).

22. Dovolání stěžovatelky nepředstavuje efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčiných základních práv.

VI. Závěr

23. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve svém dovolání dostatečně určitě nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání; Nejvyšší soud proto neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, odmítl-li dovolání jako nepřípustné.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení okresního a krajského soudu jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.