III. ÚS 418/05
III.ÚS 418/05 ze dne 8. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Diecézní charity Brno, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 9, Brno, právně zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem ul. Elišky Machové 41, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2005 sp. zn. 15 Co 256/2004 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2004 sp. zn. 49 C 317/99, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. 15 Co 256/2004 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 49 C 317/99, a tvrdí, že oběma těmito rozsudky, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka měla v předcházejícím občanskoprávním řízení postavení strany žalované.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že M. K. (v dřívějším řízení a dále jen "žalobkyně") byla od 1. 1. 1997 zaměstnankyní stěžovatelky na pracovišti výdejny lékárenské služby u sv. Jakuba v Brně.

Poté, co se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem tím, že se v prodejně stěžovatelky pokusila prodat vlastní vnesené zboží, včetně jeho vystavení ve vitríně prodejny, "učinila stěžovatelka vůči žalobkyni písemný úkon" označený jako "výpověď - okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 28. 9. 1999", který odůvodnila poukazem na ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP"). Dne 4. 10. 1999 stěžovatelka "odvolala" tento právní úkon s tím, že po předcházejícím vytýkacím dopise dne 22. 10. 1999 dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost žalobkyně napadla žalobou u Městského soudu v Brně.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2000 č. j. 49 C 317/99-78 žalobu žalobkyně na určení neplatnosti předmětné výpovědi a její návrh, aby stěžovatelka byla povinna přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 4. 2001 č. j. 49 Co 109/2000-113 pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelkou žalobkyni dopisem ze dne 22. 10. 1999 z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) ZP je neplatná a pod bodem II. výroku zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 č. j. 49 C 317/99-78, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, rozhodl, že stěžovatelka je povinna přidělovat žalobkyni práci farmaceutické laborantky ve výdejně prostředků zdravotnické techniky v Brně, Jakubské nám. 3. Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. 15 Co 256/2004 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Stěžovatelka nesouhlasí jak se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, tak i s právním názorem z nich vyvozeným. Za nesprávný pokládá závěr, že účastníci způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli projevit, uzavřeli novou pracovní smlouvu, na jejímž základě vznikl nový pracovní poměr, avšak se stejným obsahem jako již zaniknuvší pracovní poměr. Podle názoru stěžovatelky tento závěr obou obecných soudů nemá oporu v provedeném dokazování ani v platném právním řádu České republiky. Tvrdí, že k projevům vůle nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jimi účastníci hodlali projevit, nedošlo, zejména nedošlo k tomu, že by žalobkyně začala pro stěžovatelku vykonávat sjednaný druh práce na konkrétním pracovišti, resp. že by stěžovatelka nějakou práci žalobkyni přidělila. Z toho stěžovatelka dovozuje, že nemohlo dojít ani konkludentně k dohodě o podstatných náležitostech pracovní smlouvy a tím ke vzniku pracovního poměru.

Ze všech výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozuje, že rozsudky obou obecných soudů napadené ústavní stížností ukládají stěžovatelce povinnost nad zákonný rámec ZP, neboť tyto soudy dovozují vznik pracovního poměru mezi účastníky natolik extenzivním způsobem, že to ve své podstatě odporuje obsahu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny; oba obecné soudy prý při svém rozhodování nerespektovaly ani čl. 95 odst. 1 Ústavy.

II.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozsudkům dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud, jak již mnohokrát judikoval, není součástí soustavy obecných soudů v České republice, a proto mu nepřísluší přezkumný dohled nad jejich nezávislou rozhodovací činností. Pravomoc přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, včetně řízení, která jim předcházela, přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně garantovaných práv a svobod.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s obsahem odvolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 49 C 317/99, které již byly předmětem posouzení odvolacího soudu a v jeho rozsudku bylo na ně sice stručně, ale přesto náležitým způsobem reagováno.

Z petitu návrhu, který je pro vymezení předmětu řízení před Ústavním soudem určující, vyplývá, že stěžovatelka napadá výhradně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. 15 Co 256/2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 49 C 317/99, ale těžiště její argumentace vychází z nesouhlasu především s právními závěry Krajského soudu v Brně uvedenými v jeho rozsudku ze dne 18. 4. 2001 č. j. 49 Co 109/2000-113, jímž bylo rozhodnuto o podstatě projednávaného pracovněprávního sporu. Stěžovatelka nesouhlasí s výrokem pod bodem I. posledně uvedeného rozsudku, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem stěžovatelky ze dne 22. 10. 1999 je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně se dopustila závažného porušení pracovní kázně v pracovním poměru, který byl s žalobkyní ukončen okamžitým zrušením již dříve ke dni 29. 9. 1999, z čehož soud dovodil, že žalobkyně nemůže být za předmětné porušení pracovní kázně postihována opětovně v nově fakticky vzniklém pracovním poměru, jenž je sice shodného obsahu jako byl pracovní poměr předchozí, ale jde již o pracovní poměr odlišný.

Tento stručně shrnutý právní závěr odvolacího soudu vyslovený v předmětném rozsudku se stal závazným pro další řízení před soudem prvního stupně a vzhledem k tomu, že výše označený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně nebyl zrušen ani cestou mimořádného opravného prostředku, případně nálezem Ústavního soudu, byl soud prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem povinen jeho závěr respektovat, neboť opačný přístup by znamenal porušení zásady právní jistoty účastníků řízení a porušení principů právního státu.

Nesouhlas stěžovatelky se závaznými právními závěry obsaženými v rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2001, projevený až v dalším řízení, po vrácení věci soudu prvního stupně, nemohl zvrátit výsledek pravomocně skončeného řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí. S ohledem na vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu nemohl být nesouhlas stěžovatelky zohledněn ani v řízení o uložení povinnosti stěžovatelce přidělovat žalobkyni práci.

Je jistě právem každého účastníka zvážit, v jaké konkrétní procesní situaci a v jakém okamžiku či časovém sledu zvolí určitou procesní obranu tak, aby jednak respektovala tu kterou fázi řízení a byla současně i efektivní. Toto právo účastníka na procesní obranu je vyjádřením zásady zmiňované Ústavním soudem v řadě jeho rozhodnutí, že "každý je povinen sám střežit svá práva". Pokud tedy účastník vhodný okamžik k ochraně svých práv zmešká, musí nést i veškeré důsledky vyplývající z chybné procesní strategie, přičemž takové pochybení již není možné napravit ani cestou ústavní stížnosti.

Proto i když nyní stěžovatelka omlouvá svá pochybení při rozvazování pracovního poměru se žalobkyní neznalostí práva, nelze důsledky této neznalosti přičíst k tíži žalobkyně. Pokud obecné soudy vedeny výše uvedenou úvahou rozhodly v předmětné věci tak, že vyhověly žalobnímu návrhu žalobkyně, nelze jejich rozhodnutí považovat za protiústavní.

Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že by ústavní stížností napadenými rozsudky byla porušena základní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2006

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.