III. ÚS 417/12
III.ÚS 417/12 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Houškova 30, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 3 T 150/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 5 To 64/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2011 č. j. 8 Tdo 1216/2011-32, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena zásada presumpce neviny, dotčeno jeho základní právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody z jiných důvodů a jiným způsobem, než které stanoví zákon, jakož i právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle ustanovení článku 90 Ústavy České republiky, článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 3 T 150/2007 uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zkušební dobou tří let.

Tohoto trestného činu se (zkráceně řečeno) dopustil tím, že dne 10. 8. 2006 kolem 18 hod. v Praze 8, Lodžská ulice, po předchozím spáchání dopravního přestupku - nedání přednosti v jízdě a zkřížení i zablokování cesty cyklistovi - a po verbálním konfliktu úmyslně najel bokem automobilu značky Honda CR-V na tělo poškozeného R. J., který v té době stál u pravé krajnice vozovky a tohoto srazil na zem a poté z místa činu odjel, aniž by poškozenému poskytl pomoc; poškozený utrpěl různá zranění - otřes mozku, poúrazový blok krční páteře, pohmoždění a oděrky levého bérce, pohmoždění kolena a podvrtnutí hlezenního kloubu - která si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci v nemocnici s následnou pracovní neschopností od 10. 8. 2006 do 23. 9. 2006.

O stěžovatelově odvolání proti odsuzujícímu rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 5 To 64/2011 tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2011 č. j. 8 Tdo 1216/2011-32 tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své obhajobě, uplatněné již v předchozím průběhu trestního stíhání a tvrdí, že je nevinen, protože automobil v době skutku neřídil, neboť jej v kritické době zapůjčil pro soukromé účely dvěma svým francouzským obchodním partnerům - panu Gerardovi Pasqualovi a Pasqualovi Gautierovi - kteří v té době pobývali jako turisté v Praze.

Jeho námitky lze shrnout do těchto bodů:

1. Stěžovatel má za to, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, kdo automobil v době činu řídil. Ačkoliv on sám orgánům činným v trestním řízení sdělil jména uvedených Francouzů a navrhoval, aby byli vyslechnuti jako svědci, česká policie nevypátrala jejich francouzskou adresu a nezajistila jejich výslech. V průběhu trestního řízení nebyl vyslechnut jako svědek ani pan Miloš Obdržal, jehož výslech navrhoval; tento svědek by prý mohl potvrdit existenci pana Gerarda Pasquala a jeho obchodní vztahy se stěžovatelem. Obecné soudy prý náležitě nepřihlédly k tomu, že v tzv. "knize jízd" firemního auta není použití vozidla stěžovatelem v kritické době zaznamenáno.

2. Výsledky rekognice, při níž stěžovatele identifikoval poškozený R. J., prý nemohou sloužit jako spolehlivý důkaz o totožnosti pachatele. Stěžovatel poukazuje na to, že policisté v rámci pátrání po pachateli předložili dne 3. 10. 2006 poškozenému fotoalbum s několika fotografiemi (včetně stěžovatelovy fotografie), aniž by byly splněny požadavky na provedení tohoto úkonu před zahájením trestního stíhání, stanovené v ust. § 158a tr. řádu (nebyl podán návrh státního zástupce, při úkonu nebyl přítomen soudce). Výsledky druhé rekognice, konané dne 14. 3. 2007, jsou podle názoru stěžovatele důkazně nepoužitelné, neboť poškozený již předtím viděl stěžovatele na fotografii a osoby, přibrané do skupiny spolu se stěžovatelem, se od něj nápadně odlišovaly. Za vadu pokládá stěžovatel také to, že poškozený nebyl před rekognicí vyslechnut v procesním postavení svědka, nýbrž podával toliko vysvětlení podle ust. § 158 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel poukazuje také na údajné rozpory, vyskytující se ve výpovědi poškozeného ohledně popisu pachatele.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.

Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li bezdůvodně provést navržené důkazy, ač skutkový stav věci není zjištěn bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.

Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.

Nad rámec řečeného lze k jednotlivým stěžovatelovým námitkám uvést:

Není správné stěžovatelovo tvrzení, že v dané trestní věci existuje toliko jediný usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného, resp. jím provedená rekognice. Nalézací soud provedl dokazování též dalšími důkazy; byť šlo o důkazy nepřímé, ve svém komplexu poskytují dostatečný podklad pro závěr o vině. Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů.

Důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není nikterak výjimečná a Ústavní soud se již podobnými případy opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09).

Tak i v trestní věci stěžovatele obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně podrobně vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozeného a výsledkům jím provedené rekognice. Důkazní závěry tohoto rázu jsou plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a s ustálenou judikaturou trestních soudů.

Ústavní soud se zabýval také posouzením toho, zda orgány činné v trestním řízení nepochybily tím, že opomenuly provést stěžovatelem navrhované důkazy. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05, I. ÚS 118/09 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod.

V posuzovaném případě je zřejmé, že policejní orgány se v přípravném řízení pokoušely identitu a pobyt stěžovatelem zmiňovaných francouzských občanů zjistit, avšak bezúspěšně, což mj. vyplynulo ze skutečnosti, že údaje poskytnuté o nich stěžovatelem nebyly dostatečné. Za rozhodující lze však pokládat tu skutečnost, že v rámci probíhajícího trestního stíhání byl provedeným dokazováním zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný (a dostatečný) pro rozhodnutí. Za takové situace by eventuální výslech zmíněných francouzských svědků (pokud by byli vypátráni) byl nadbytečný.

Ke stěžovatelovým námitkám, týkajícím se rekognice, lze uvést:

Ústavní soud konstatuje, že značný důkazní význam tohoto úkonu v dané věci měl vést obecné soudy k pečlivějšímu hodnocení veškerých podmínek, zaručujících věrohodné výsledky rekognice, a k detailnějšímu popisu výsledku tohoto hodnocení v odůvodnění rozhodnutí. Tento požadavek není bohužel splněn v případě prvoinstančního rozsudku, který prakticky nevěnuje výsledkům rekognice žádnou pozornost. Zmíněný nedostatek však byl napraven odvolacím soudem, který se v odůvodnění svého rozhodnutí průběhem a posouzením věrohodnosti rekognice obsáhle zabýval. Je zřejmé, že k předložení fotoalba v etapě před zahájením trestního stíhání přikročila policie v obtížné důkazní situaci, kdy potřebovala zjistit, který ze zaměstnanců firemní automobil vlastně řídil, přičemž stěžovatel nepobýval po dobu několika týdnů na známých adresách a pro policii byl "nekontaktní". Takovýto postup policie tedy nebyl svévolný, nýbrž byl vyvolán vnějšími nepříznivými faktory. I když obecně platí, že rekognice je zásadně neopakovatelným úkonem a že předchozí ukázání fotografického portrétu identifikované osoby snižuje důkazní význam později provedené rekognice in natura, nelze dospět ke kategorickému závěru, že výsledky opakované rekognice jsou vždy nepoužitelné. Není-li takový postup postižen svévolnými a sugestivními postupy policie, nýbrž je vyvolán objektivními podmínkami, které jej rozumně vysvětlují (např. potřebou včasného odhalení neznámého pachatele), lze opakovanou rekognici výjimečně připustit, ovšem s tím, že její výsledky musí být posuzovány velmi kriticky.

V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy podrobily rekognici dostatečné prověrce a dospěly k přesvědčivému a ústavně akceptovatelnému závěru.

Lze ostatně připomenout, že nikoliv každé pochybení při dokazování musí vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení; teprve velmi vážné (extrémní) vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní konsekvence. V posuzovaném případě tomu tak není.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.