III. ÚS 4166/16
III.ÚS 4166/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo O., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova č. 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 29 Cdo 2952/2016-134, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2015 č. j. 8 Cmo 287/2015-100 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2015 č. j. 26 Cm 2/2014-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci. Dle názoru stěžovatele představuje právo na spravedlivý proces jeden z klíčových principů demokratického právního státu, který byl napadenými rozhodnutími porušen.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdil, že obecné soudy v rozporu s provedeným dokazováním vyhověly žalobě vedlejších účastníků (žalobců) a rozhodly, že jsou členy družstva a společnými nájemci družstevního bytu. Konkrétně má stěžovatel za to, že došlo k porušení zásady zákazu tzv. deformace důkazů ze strany obou soudů zejména při posuzování listin (výpis z běžného účtu stěžovatele u České spořitelny, a.s. ze dne 31. 7. 2011, výklad čl. 20 a čl. 26 stanov stěžovatele, výpočet vypořádacího podílu atd.). Soudní řízení neprobíhalo v souladu s procesními předpisy, vydaná rozhodnutí jsou zcela nedostatečně odůvodněna, neodpovídající požadavkům zejména ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v některých směrech jsou nesrozumitelná. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v postupu dovolacího soudu, který se dostatečně nevypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele (účel platby 5 600 Kč stěžovatelem oprávněnému Ľubomíru Kračalovi).

3. Žalobou u Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2014 se vedlejší účastnice Anna Burianská společně se svým manželem Ladislavem Burianským domáhala, aby soud určil, že jsou společnými členy stěžovatele Bytového družstva O. a současně společnými nájemci přesně specifikovaného družstevního bytu. Krajský soud v Ostravě žalobě vedlejších účastníků o určení členství v družstvu vyhověl. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že ve vztahu k vedlejšímu účastníku výrok I. zrušil a v tomto rozsahu zastavil řízení, neboť zemřel. Ve vztahu k vedlejší účastnici rozsudkem určil, že je členskou družstva a současně nájemkyní specifikovaného družstevního bytu. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

4. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel setrvává na svém návrhu na zrušení všech touto ústavní stížností napadených rozhodnutí, protože v postupu civilních soudů lze spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 566/15).
5. Ústavní soud nemohl přihlédnout k podání stěžovatele Ústavnímu soudu označeným jako Dodatek ke stížnosti ze dne 31. 1. 2017 (č. l. 15), sepsaným jen stěžovatelem v rozporu s ustanoveními zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem může vystupovat jen prostřednictvím svého právního zástupce (§ 29, § 30 zákona o Ústavním soudu).

6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává v pokračující polemice s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, jež - s výjimkou pouhé citace dovolávaných ustanovení Listiny - jakkoli nepřechází do ústavněprávní roviny; s níže uvedenou výjimkou toliko zpochybňuje věcnou správnost napadených rozhodnutí, resp. pro ně určujících právních názorů, což však referenčním kritériem pro posouzení ústavní stížnosti není (viz výše).

11. Odvolací soud přezkoumal postup soudu nalézacího a dospěl k závěru, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a z něho byly vyvozeny přiléhavé a správné právní závěry, které v písemném odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil v souladu s § 157 o. s. ř. Odvolací soud souhlasil i s tím, že je dán naléhavý právní zájem vedlejších účastníků na určovací žalobě, neboť byli původními členy družstva stěžovatele před nařízením exekuce vůči žalované a bez vydání rozhodnutí je jejich postavení nejisté.

12. Ve věci bylo postupováno dle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen "občanský zákoník") a správně bylo aplikováno ustanovení § 231 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen "obchodní zákoník"). Vedlejším účastníkům zaniklo členství v družstvu pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí postižením členských práv a povinností a obnovilo se dle § 231 odst. 1 obchodního zákoníku v důsledku zastavení výkonu rozhodnutí na návrh oprávněného dle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2827/2012).

13. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník zemřel, proto odvolací soud výrok I. zrušil a v tomto rozsahu zastavil řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Dle § 2240 občanského zákoníku a § 731 občanského zákoníku ve spojení s § 734 odst. 3 a § 737 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 16 odst. 1 stanov družstva odvolací soud určil, že vedlejší účastnice je členkou družstva a nájemkyní konkrétně popsaného bytu.

14. Není důvodná námitka stěžovatele, že k porušení zásady zákazu tzv. deformace důkazů došlo ze strany obou soudů zejména při posuzování listiny - výpisu z běžného účtu stěžovatele u České spořitelny, a.s. ze dne 31. 7. 2011 - a výkladu stanov stěžovatele. V řízení před odvolacím soudem bylo jednoznačně prokázáno, a to i tvrzením stěžovatele, že v souladu s čl. 20 stanov družstva nebyla zpracována účetní závěrka družstva, která by stanovila výši vypořádacího podílu. Platba 5 600 Kč dne 14. 7. 2011 uhrazená oprávněnému Ľubomíru Kračalovi nebyla vypořádacím podílem vedlejší účastnice a jejího manžela v bytovém družstvu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí byla platba ve výši 5 600 Kč zohledněna jako plnění vedlejší účastnice oprávněnému na její dluh.

15. Ústavní soud přisvědčil závěrům civilních soudů, kdy dokazování bylo provedeno v souladu s procesními pravidly dle § 122 a násl. o. s. ř. při výkladu stanov stěžovatele (čl. 20 a čl. 26 výpočet vypořádacího podílu), který vyústil v závěr, že zaplacená částka 5 600 Kč oprávněnému Ľubomíru Kračalovi nebyla vypořádacím podílem vedlejší účastnice a jejího manžela v bytovém družstvu. Jednalo se o jiné plnění, než z titulu vypořádacího podílu, proto vznikla povinnost plnění vrátit zpět stěžovateli, což učinili dne 3. 7. 2013.

16. V dané věci stěžovatel namítal nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

17. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 566/15 ze dne 29. 6. 2015 (N 121/77 SbNU 753), jehož právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli, na věc stěžovatele nedopadá. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodující soudy nalézací, odvolací i dovolací proto rozhodovaly - ve vztahu k dosavadní rozhodovací praxi - očividně konzistentně. Ani z pohledu tzv. podústavního práva nelze mít proti výsledku sporu evidentní námitky.

18. Hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, jak bylo výše předznačeno, je tím odůvodněno; podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.