III. ÚS 4144/16
III.ÚS 4144/16 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele G. B., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. 44 T 50/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 6 To 111/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 6 Tdo 1088/2016-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel usuzuje, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel konstatuje zásah do práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel namítá porušení základního práva spojeného s tzv. presumpcí neviny, jak plyne z ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Podle stěžovatele došlo rovněž k porušení tzv. principu rovnosti "zbraní" a zákazu diskriminace, jak plynou z ustanovení čl. 1 a čl. 3 Listiny, resp. ustanovení čl. 14 Úmluvy. Stěžovatel také tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení zákazu krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (čl. 7 odst. 2 Listiny), a porušení pravidla stanovícího, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovatel rovněž uvádí, že obecné soudy postupovaly v jeho případě v rozporu s pravidly plynoucími z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tj. že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a dalších přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Trestného činu se měl dopustit tím, že přechovával cigarety různých značek bez označení platnou tabákovou nálepkou, a to v úmyslu zkrátit spotřební daň z tabáku, a opatřit si tím majetkový prospěch. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále obvodní soud rozhodl o zabrání věci, tj. cigaret a motorového vozidla. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak stěžovatel, tak státní zástupce i zúčastněná osoba.

3. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výrok o trestu. Výrok o vině nezměnil a také ostatní části rozsudku soudu prvního stupně ponechal nedotčené. Odvolací soud konstatoval, že obvodní soud provedl správná a objektivní skutková zjištění a správně je kvalifikoval po právní stránce. Co se týče trestu, městský soud konstatoval, že stěžovatel dal svým chováním najevo, že výchovný trest nemá na jeho chování žádný vliv, a proto upřednostnil jeho represivní účel.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání obviněného odmítl. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že námitky stěžovatele směřují především do oblasti hodnocení důkazů, nedostatečně provedeného dokazování a k absenci dovození skutkového zjištění o tom, že stěžovatel nespáchal trestný čin. Nespočívají tak v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Nejvyšší soud také uvedl, že se nižší soudy zabývaly všemi námitkami vznesenými stěžovatelem.

II. Argumentace stěžovatele

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po celou dobu trvání trestního řízení docházelo k porušování principu presumpce neviny. Namítá, že obžaloba konstatovala jeho vinu dříve, než byl vynesen pravomocný rozsudek. Svůj argument přitom zakládá na rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 2. 1980 ve věci Deweer proti Belgii číslo stížnosti 6903/75. Porušením presumpce neviny dle stěžovatele došlo k předpojatému přístupu obecných soudů, což se mělo odrazit i v tom, že odůvodnění navazuje na obžalobu. Dále stěžovatel namítá rozpor provedených důkazů se závěry o vině a trestu: domnívá se, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, přičemž žádný z provedených důkazů nevyvrátil možnost, že byl k trestné činnosti pouze zneužit. Trvá proto na tom, že provedené důkazy nevyloučily existující důvodné pochybnosti o jeho vině. To dokládá také tím, že obecné soudy své závěry transparentně nevyložily.

6. Stěžovatel dále namítá, že v jeho případě byla porušena zásada rovného zacházení, resp. zákaz diskriminace. Obvodní soud podle jeho názoru neodůvodněně rozlišoval mezi občanem České republiky a občanem Moldavska. I v dalších případech pak soud postupoval rozdílně k jednotlivým osobám pouze na základě jejich původu. Obecné soudy se podle stěžovatele také měly dopustit porušení principu rovnosti "zbraní". Neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, což odůvodnily jejich nadbytečností, aniž by však toto hodnocení jakkoli vysvětlily; spokojily se pouze s odkazem na možnou nevěrohodnost. Stěžovatel se také domnívá, že obecné soudy porušily v jeho případě tzv. legitimní očekávání. Městský soud se ve výroku o trestu výrazně odchýlil od názoru obvodního soudu, aniž by však provedl nové důkazy. Takový závěr je dle názoru stěžovatele nutno hodnotit jako tzv. překvapivé rozhodnutí, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 129/34 SbNU 311) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi http://nalus.usoud.cz. Městský soud - a následně Nejvyšší soud - se tím měly dopustit libovůle, postupu v rozporu s principem přiměřenosti trestních sankcí a extrémního vybočení z hmotněprávních kritérií pro ukládání trestů, jak plyne z usnesení sp. zn. II. ÚS 2669/16 ze dne 27. 9. 2016.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (ustanovení čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), tudíž není ani další řádnou odvolací instancí. Nemá proto v zásadě pravomoc zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ustanovení čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, je proto v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (ustanovení čl. 90 věta druhá Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny).

10. Stěžovatel namítá, že v jeho případě byla orgány podílejícími se na trestním řízení porušena presumpce neviny. Tento závěr však z napadaných rozhodnutí a dalších písemností (obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2015 č. j. 1 ZT 73/2015 - 28) Ústavní soud nevyvodil. K porušení presumpce neviny by mohlo dojít např. konstatováním o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin, a to předtím, než soud pravomocně vynese odsuzující rozsudek (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 2014 ve věci Peltereau-Villeneuve proti Švýcarsku číslo stížnosti 60101/09). Z napadených soudních rozhodnutí neplyne, že by soudy, případně státní zastupitelství, postupovaly tak, aby vznikl dojem, že je stěžovatel vinen, aniž by jeho vina byla zákonným způsobem prokázána (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 7. 2010 ve věci Tendam proti Španělsku číslo stížnosti 25720/05). Výroky a hodnocení, na které se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává, nejsou takové povahy, že by mohly založit dojem, že se trestného činu dopustil. Rovněž namítaná předpojatost není z rozhodnutí obecných soudů nijak patrná.

11. Ústavní soud připomíná, že nemá pravomoc nahrazovat obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů. K tomu je povolán pouze v případech, ve kterých došlo ke svévoli, či k jinému excesivnímu porušení procesních pravidel a k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud také nemá pravomoc sám prověřovat skutkové okolnosti, které obecné soudy vedly k vyhlášení konkrétního rozhodnutí. Totéž platí i pro hodnocení provedených důkazů a rozhodování o případnosti důkazů navrhovaných obžalovaným (stěžovatelem). Z ústavní stížností napadených rozhodnutí však neplyne, že by obecné soudy vybočily z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky. Jejich postup odpovídá požadavkům kladeným na tzv. fair proces a požadavkům stanoveným Ústavním soudem pro ústavně konformní průběh dokazování [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2603/13 ze dne 21. 11. 2013 (N 196/71 SbNU 335)]. I v těchto bodech tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

12. Stěžovatel dále namítá diskriminaci z důvodu státního občanství a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily porušení zákazu diskriminace či porušení principu rovnosti. Pokud se odvolávají na státní občanství osob, pak v souvislosti se specifikací jejich jednání. Nijak z nich neplyne odlišné zacházení, či hodnocení osob, vyvolané jejich státním občanstvím. Samotnou zmínku o státním občanství nelze bez dalšího hodnotit jako diskriminační. Rovněž námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že odvolání v neprospěch stěžovatele podal do výroku o trestu státní zástupce, nelze současně tvrdit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být překvapivé. Stěžovatel byl o možnosti zpřísnění trestu vyrozuměn a mohl s ní ve svém postupu počítat a plně se jí bránit svou obhajobou.

13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.