III. ÚS 412/05
III.ÚS 412/05 ze dne 29. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., právně zastoupené JUDr. Tatianou Babovákovou, advokátkou AK se sídlem B. Vrbenského 1081, 434 01 Most, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454, spojené s návrhem na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 13. 9. 2005 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle ust. § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 5. 2004 č. j. 7 C 717/2000-428, byla zamítnuta žaloba žalobců a) A. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), b) J. M., c) L. S., d) M. M. a e) J. M. proti žalovaným 1) F. V., 2) JUDr. H. R. a 3) JUDr. K. M., aby soud určil, že žalobkyně A. M. a žalovaný F. V., nejsou dědici na základě závěti ze dne 31. 3. 1993 zůstavitele J. S.

K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci dále Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454, rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 5. 2004 č. j. 7 C 717/2000-428, potvrdil.

Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454, napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 835/2005 dovolání žalobkyně A. M. podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl zjištěn obecnými soudy a domnívá se, že přede všemi zjištěnými důkazy (svědeckými výpověďmi) byl upřednostněn jeden důkaz - a to písemná závěť ze dne 31. 3. 1993. Uvedená závěť a dále výpověď pana Vojíka, byly podle stěžovatelky brány jako věrohodné, a na všechny ostatní důkazy zjištěné v průběhu jednání ve věci samé, které nepřímo prokazovaly opak obsahu této závěti a na okolnosti sepsání této závěti nebyl brán zřetel. Tyto nebyly v odůvodnění rozsudku zaznamenány. Podle stěžovatelky obě napadená rozhodnutí tak upřednostňují jednoho účastníka řízení proti druhému. Stěžovatelka uvádí, že ačkoli namítala a předkládala důkazy vypovídající v její prospěch a zároveň vyvracela jednotlivé důkazy předložené panem V. jako žalovaným - a rovněž z jednání zůstavitele vyplynulo, že jeho vůle byla jiná, než co bylo sepsáno v závěti ze dne 31. 3. 1993 (tedy byla zjištěna neshoda mezi jeho vůlí a projevem této vůle) - obecné soudy k těmto rozporům vůbec nepřihlédly a s těmito skutečnostmi se nevyrovnaly. Uvedeným postupem obecných soudů byly podle stěžovatelky porušeny základní zásady občanského soudního řízení, a to zásada materiální pravdy, jakož i zásada volného hodnocení důkazů.

V podání doručenému Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2005 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454, ve věci rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 5. 2004 č. j. 7 C 717/2000-428, má odkladný účinek na vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454. Stěžovatelka v podání uvedla, že na základě tohoto rozsudku je nyní zahájeno dědické řízení týkající se nemovitosti zůstavitele - rodinného domu o jedné bytové jednotce, která je nedělitelná. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že ukončením dědického řízení by došlo k takovým změnám ve vlastnických vztazích, které by následně již nemohly být zpětně napraveny.

II.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí mu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávnost učiněných skutkových zjištění, jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů.

K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše uvedená závěť zůstavitele ze dne 31. 3. 1993 a dále výpověď pana V. byly brány jako věrohodné a na všechny ostatní důkazy zjištěné v průběhu jednání ve věci samé, které nepřímo prokazovaly opak obsahu této závěti, nebyl brán zřetel a tyto nebyly v odůvodnění rozsudku zaznamenány. Námitku, že důkazy zjištěné v průběhu jednání nebyly v rozsudku zaznamenány, však stěžovatelka v ústavní stížnosti již dále nekonkretizuje a neuvádí, o které důkazy se konkrétně jedná.

Okresní soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 17. 10. 2001 č. j. 7 C 717/2000-285 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že závěť J. S. sepsaná notářským zápisem dne 31. 3. 1993 pod č. j. N 38/93-NZ 31/93 je platným úkonem. V odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně popsal, o které z provedených důkazů opřel svá skutková zjištění, poukázal dále na to, že skutkový závěr tohoto soudu nebyl změněn ani dalšími důkazy v řízení provedenými, přičemž tyto provedené důkazy, ze kterých neučinil žádná skutková zjištění, okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vyjmenoval. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že s ohledem na jednoznačná skutková znalecká zjištění shledal návrhy žalobkyně na doplnění dokazování nadbytečnými, přičemž rovněž podrobně vyjmenoval, o které návrhy se konkrétně jednalo. Skutkovým závěrem soudu bylo, že závěť J.S. ze dne 31. 3. 1993 byla zůstavitelem podepsána bez nátlaku, přičemž jeho zdravotní stav neovlivňoval chápání podstaty a důsledku jednání, nebyla zjištěna změna jeho chování oproti době před hospitalizací, popř. k 25. 3. 1993, kdy byla sepsána předchozí závěť zůstavitele. Po zrušení uvedeného rozsudku odvolacím soudem se soud prvního stupně zaměřil zejména na posuzování posledních sporných tvrzení, která se týkala pravosti podpisu zůstavitele na závěti sepsané notářským zápisem. Za tím účelem byl ustanoven znalec z oboru písmoznalectví PhDr. J. V. I po doplněném dokazování prvostupňový soud setrval ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2004 č. j. 7 C 717/2000-428 na svém původním skutkovém závěru, že zůstavitel závěť ze dne 31. 3. 1993 podepsal bez nátlaku. K návrhům žalobců na provedení dalších důkazů soud uvedl, že tyto důkazy shledal s ohledem na již provedené posudky nadbytečné. Po přezkoumání napadeného prvostupňového rozhodnutí se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 26. 11. 2004 č. j. 7 Co 2431/2004-454 konstatoval, že okresní soud úplně a správně zjistil skutkový stav a učinil z něj správné právní závěry. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud podrobným a vyčerpávajícím, a neshledal v něm ani žádný logický rozpor.

Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.

Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Za této procesní situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, se již samostatně nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.