III. ÚS 411/10
III.ÚS 411/10 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek: 1) A. P. a 2) M. P., obě právně zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou AK se sídlem Korunní 104, 101 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009 č. j. 11 Co 496/2008-138, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. února 2010, se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009 č. j. 11 Co 496/2008-138, a to v jeho výroku pod bodem IV., kterým byl změněn výrok pod bodem VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. září 2007 č. j. 14 C 14/2006-74. Stěžovatelky namítají porušení článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. září 2007 č. j. 14 C 14/2006-74 soud zrušil výrokem pod bodem I. podílové spoluvlastnictví žalobkyň (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelky") a žalované E. B. k nemovitostem v tomto rozsudku specifikovaným a tyto nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobkyň (každé v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku). Žalobkyním soud uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání ideální 1/4 předmětných nemovitostí částku 3 900 000,- Kč, každá z nich ve výši 1 950 000,- Kč (výrok pod bodem II.). Žalované soud uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 2 758,- Kč (výrok pod bodem III.). Každé z žalobkyň uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 2 758,- Kč (výroky pod body IV. a V.) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení ve výši 264 830,- Kč (výrok pod bodem VI.). Doplňujícím usnesením ze dne 29. října 2009 č. j. 14 C 14/2006-118 pak soud rozhodl o povinnosti účastnic zaplatit státem zálohované znalečné.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2009 č. j. 11 Co 496/2008-138 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení účastnic vůči státu (výroky pod body III., IV., V. rozsudku a pod body II., III. a IV. usnesení ze dne 29. října 2009 č. j. 14 C 14/2006-118) potvrdil (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem II. mění tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na vypořádání id. 1/4 nemovitostí celkem 3 997 500,- Kč a to každá z nich částku 1 998 750,- Kč. Ve výroku pod bodem III. odvolací soud rozhodl, že žalobkyně ad a) a ad b) a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na náhradu nákladů odvolacího řízení každá částku 1 546, - Kč. Ve výroku pod bodem IV. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

K napadenému výroku pod bodem IV. ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v tomto výroku pochybil, když nepřihlédl k tomu, že dané rozhodnutí o vypořádání vztahu mezi spoluvlastníky je rozhodnutím ve prospěch obou stran sporu, neboť i žalované bylo přiznáno plnění. Z tohoto hlediska měla i žalovaná ve věci samé úspěch. Podle ust. § 142 odst. 2 a § 220 odst. 1 o. s. ř. proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že postup soudu zcela vybočil z pravidel upravujících toto řízení, pokud náklady řízení stěžovatelkám nepřiznal s odůvodněním, že i žalovaná byla úspěšná. Tuto úspěšnost i žaloba stěžovatelek předpokládala. Pokud by byla žalovaná souhlasila se zrušením spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, samozřejmě za náhradu stanovenou soudním znalcem, tak nemusela být žaloba vůbec podána, nebo mohlo být řízení skončeno smírnou cestou. Žalovaná však po celou dobu sporu navrhovala zamítnutí žaloby a ponechání jejího spoluvlastnictví na předmětných nemovitostech.

Městský soud prý rozhodl o náhradě nákladů v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, což je podle názoru stěžovatelek postup, který porušuje princip práva na spravedlivý proces z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny. V předmětné věci prý měly stěžovatelky v zásadě plný úspěch, spoluvlastnictví bylo zrušeno způsobem, které stěžovatelky navrhly a bylo jim přikázáno do spoluvlastnictví. Výše náhrady, kterou byly stěžovatelky povinny uhradit žalované, na tom nemůže nic změnit, neboť ta vždy vychází ze znaleckého posudku.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkami uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelkám byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.

Ohledně namítaného porušení článku 96 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako ustanovení článku 95 Ústavy, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.