III. ÚS 4078/16
III.ÚS 4078/16 ze dne 29. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Noskové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2016, č.j. 11 Co 68/2016-656, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 5. 11. 2015, č.j. 8 C 174/2011-587, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever (dále též jen "okresní soud") ze dne 5. 11. 2015, č.j. 8 C 174/2011-587, bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce výživné nerozvedené manželky za období od 1. 7. 2011 do 31. 10. 2011 ve výši 14.000,- Kč měsíčně, za období od 1. 11. 2011 do 31. 3. 2012 ve výši 12.000,- Kč měsíčně, za období od 1. 4. 2012 do 31. 9. 2012 ve výši 9.000,- Kč měsíčně a za období od 1. 10. 2012 do 15. 3. 2013 ve výši 13.000,- Kč měsíčně, celkem 241.290,- Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10.000,- Kč (výrok I.). Žaloba ohledně výživného ve výši 30.000,- Kč od 1. 7. 2011 do 15. 3. 2013 v částce celkem 373.226,- Kč byla zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2016, č.j. 11 Co 68/2016-656, byl k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na výživném manželky za dobu od 1. 7. 2011 do 15. 3. 2013 částku 102.419,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba se ve zbytku uplatněného nároku zamítá (výrok II.) a ve výroku III. byl rozsudek zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).

II.

3. Obecné soudy dle přesvědčení stěžovatelky zasáhly do jejích práv garantovaných čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Stěžovatelka upozorňuje, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo množstvím procesních vad. Namítá, že okresní soud nezjistil skutečný stav věci, nehodnotil všechny provedené důkazy a navržené důkazy zamítl, aniž by tento postup řádně zdůvodnil. Okresní soud podle stěžovatelky své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil a svým postupem popřel právo na přístup k soudu, který nestranně, řádně, včasně a bez průtahů rozhodne. Také odvolací soud podle stěžovatelky zatížil řízení procesními vadami a porušil právo na ochranu jejího práva na řádné výživné, jehož výše byla prokázána. V odůvodnění zamítnutí nároku podle rozšířené žaloby spatřuje stěžovatelka odepření spravedlnosti a projev libovůle a rozhodnutí odvolacího soudu vnímá jako překvapivé. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, že žalobu dříve rozšířit nemohla, ani tím, že žalovaný opakovaně uváděl nepravdivá tvrzení a svým jednáním chtěl stěžovatelku poškodit.
III.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

IV.

8. Stěžovatelka se žalobou domáhala výživného nerozvedené manželky od 1. 7. 2011 ve výši 5.000,- Kč měsíčně. K zániku manželství rozvodem došlo ke dni 15. 3. 2013, předmětem nároku stěžovatelky tak bylo období od 1. 7. 2011 do 15. 3. 2013. Změnou žaloby doručenou soudu dne 6. 5. 2014 a připuštěnou dne 27. 5. 2014 se stěžovatelka domáhala výživného 30.000,- Kč měsíčně od 1. 7. 2011. Okresní soud provedl důkazy výpověďmi účastníků, výslechy svědků a celou řadou listinných důkazů. S ohledem na obtíže při zjišťování příjmů žalovaného byl za tímto účelem vyžádán znalecký posudek, který byl při jednání ústně doplněn. K návrhu stěžovatelky soud provedl také dotaz na banky a vyžádal výpisy z účtů žalovaného. Stěžovatelkou navrhované důkazy k výpisu z účtu matky a družky žalovaného soud neprováděl, vzhledem k tomu, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že by mu matka poskytla půjčku a tvrzení, že z důvodu špatné finanční situace žil v rozhodném období na dluh a museli mu vypomáhat členové rodiny, shledal soud i s ohledem na jeho měsíční výdaje jako účelové. Navíc vzhledem k tomu, že výdělkové možnosti a schopnosti žalovaného bylo možno zjišťovat jen velmi obtížně a soud měl důvodné pochybnosti o jeho tvrzených majetkových poměrech, vyšel z výše jeho průměrného měsíčního příjmu, kterou stanovil postupem podle § 136 o.s.ř. na základě úvahy, kterou blíže rozvedl. Výživné nerozvedené manželky pak stanovil s ohledem na zjištěné průměrné příjmy a výdaje účastníků.

9. Podle odvolacího soudu okresní soud nepochybil, jestliže pro nadbytečnost neprovedl navržené důkazy výpisy z účtů svědkyň a tento postup zdůvodnil. Stěžovatelkou navržené důkazy nepřipustil ani odvolací soud, neboť skutkový stav měl za dostatečně zjištěný. Odvolací soud se zabýval rovněž námitkou týkající se koncentrace řízení a konstatoval, že účinky koncentrace řízení nenastaly, jelikož okresní soud nesplnil svou poučovací povinnost. Životní úroveň žalovaného, byť jeho příjmové a majetkové poměry byly v rozhodném období ne zcela průhledné a přesně zjistitelné, byla i podle názoru krajského soudu výrazně lepší než životní úroveň stěžovatelky, o čemž svědčily příjmy a výdaje obou účastníků a další zjištěné skutečnosti. Také odvolací soud proto shledal, že jsou splněny podmínky pro stanovení výživného stěžovatelce v období od 1. 7. 2011 do 15. 3. 2013 tak, aby byla vyrovnána hmotná a kulturní úroveň účastníků. Se závěrem okresního soudu, že lze stěžovatelce přiznat výživné vyšší než v původně požadované částce 5.000,- Kč měsíčně, se však odvolací soud neztotožnil. Uvedl, že podle § 98 odst. 1 zákona o rodině lze právo na výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení a dojde-li v průběhu řízení o výživné nerozvedené manželky ke změně žaloby tak, že namísto částky původně požadované se tato domáhá částky vyšší, lze s ohledem na ustanovení § 95 odst. 1 o.s.ř. a § 98 odst. 1 zákona o rodině přiznat zvýšené výživné teprve ode dne, kdy změna původní žaloby byla soudem připuštěna (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 557/99). V této souvislosti odvolací soud upozornil, že změna žaloby byla okresním soudem připuštěna až dne 27. 5. 2014, z čehož je zřejmé, že soud prvého stupně rozhodl nesprávně, jestliže stěžovatelce přiznal výživné nad částku 5.000,- Kč měsíčně, když v rozsahu zvýšeného výživného, tj. do částky 25.000,- Kč měsíčně, měl správně žalobu zamítnout.

V.

10. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a nepřípustně očekává, že Ústavní soud je opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Stěžovatelka však měla možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

11. Při rozhodování o žalobě stěžovatelky soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného, relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Již z výše naznačené stručné rekapitulace je patrné, že důkazní návrhy stěžovatelky okresní soud neignoroval, ale neprovedení dalších důkazů přiléhavě zdůvodnil. Pokud stěžovatelka namítá, že soudy nezjistily skutečný stav věci bez důvodných pochybností, opomíjí rozsáhlé dokazování, navzdory kterému byl okresní soud i tak nucen průměrný měsíční příjem žalovaného určit za použití § 136 o.s.ř. Stejně jako okresní soud i odvolací soud shledal splnění podmínek pro stanovení výživného, avšak pouze ve výši, které se stěžovatelka domáhala původně. Nutnost zamítnutí nároku dle rozšířené žaloby pak odvolací soud řádně zdůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a související judikaturu Ústavního soudu. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší. Uvádí-li stěžovatelka, že v důsledku blíže nespecifikovaných průtahů a dlouhotrvajícího soudního jednání má nyní existenční problémy, lze odkázat na možnost uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.