III. ÚS 403/05
III.ÚS 403/05 ze dne 24. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2001 č. j. 36 Cm 345/99-41 a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2005, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2001 č. j. 36 Cm 345/99-41 a současně navrhuje odložení jeho vykonatelnosti, a tvrdí, že napadený rozsudek porušil jeho právo jednat před soudem a účastnit se soudního řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo stěžovateli a dalším povinným uloženo zaplatit žalobci - České spořitelně a. s. částku 33 485,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 1 340,- Kč z titulu dlužné částky ze smlouvy o úvěru, v níž stěžovatel vystupuje jako ručitel.

Stěžovatel uvádí, že řízení před soudem prvního stupně, konané dne 2. 10. 2001, proběhlo bez jeho účasti, neboť se soudu nepodařilo doručit mu předvolání na adresu v ulici Slávy Horníka 22 v Praze 5. Ve skutečnosti prý stěžovatel na uvedené adrese nebydlel a k trvalému pobytu byl ke dni 20. 1. 2000 přihlášen v ulici Janovská 369, Praha 10 - Horní Měcholupy.

Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že neučinil nic pro zjištění skutečné adresy, na níž se stěžovatel zdržuje a spokojil se se zastaralým sdělením Ministerstva vnitra, odboru systému telekomunikací a informatiky, oddělení správy a výdaje dat centrálních evidencí ze dne 11. 10. 1999. Pokud tedy vydal městský soud usnesení, v němž mu ustanovil pro řízení opatrovníka Městskou část Praha 5, učinil tak údajně za situace, v níž pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. V důsledku takového nezákonného postupu nemohl stěžovatel vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, neboť opatrovník v řízení vystupoval jen formálně a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2001 č. j. 36 Cm 345/99-41 nepodal ani odvolání.

Stěžovatel uvádí, že o existenci výše označeného vykonatelného rozsudku se údajně dověděl až dne 2. 6. 2005, kdy převzal usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2005 č. j. 14 Nc 327/2005-5, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinných k vymožení výše označené pohledávky.

Z připojeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2001 č. j. 36 Cm 345/99-41 Ústavní soud zjistil, že v právní věci žalobce - České spořitelny a. s. proti stěžovateli, zastoupeného opatrovníkem - Městskou částí Praha 5 a proti dalším dvěma v rozsudku identifikovaným žalovaným, o zaplacení částky 33 485,- Kč s příslušenstvím, uložil soud žalovaným zaplatit žalobci částku 33 485,- Kč s 19% úrokem z prodlení a na náhradu nákladů řízení částku 1 340,- Kč.

V současné době je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení o vymožení předmětné pohledávky, jak to vyplývá z připojeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2005 č. j. 14 Nc 327/2005-5.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojenými listinnými doklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud dříve, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen zkoumat návrh po stránce formální, tedy z hlediska toho, zda ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze úspěšně podat teprve poté, co stěžovatel neúspěšně vyčerpal všechny prostředky k ochraně jeho subjektivního práva, poskytované zákonem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv jednotlivců. Teprve poté, není-li zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, je možný přezkumný postup Ústavního soudu, který je však uplatňován výhradně z pozice zachování ústavnosti.

V projednávané věci napadá stěžovatel pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť mu tento soud údajně svým postupem odňal právo jednat před soudem. Ústavní soud však poukazuje na to, že za situace, kdy uplynula lhůta k podání odvolání, aniž se stěžovatel o napadeném rozsudku, jak tvrdí v návrhu, dověděl, mu nic nebránilo v tom, aby, jakmile tuto skutečnost zjistil, podal ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. žádost o prominutí zmeškání lhůty, spojenou s podáním odvolání. Je tedy mylné tvrzení stěžovatele, že právní řád mu neposkytuje prostředek k nápravě tvrzeného pochybení soudu prvního stupně.

S ohledem na nevyčerpání výše uvedeného opravného prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, Ústavní soud s poukazem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2006

JUDr. Jan Musil soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.