III. ÚS 4016/13
III.ÚS 4016/13 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Rybáčka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 27, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 10. 2013 č. j. 7 VZV 15/2012-1487 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2013 č. j. OKFK-257/TČ-2009-252201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení stěžovatelových práv mělo dojít především tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 134 odst. 2 a § 160 odst. 1, 5 tr. řádu). Navzdory zdánlivé rozsáhlosti odůvodnění usnesení policejního orgánu neodpovídá požadavkům stanoveným v § 160 odst. 1, věta poslední tr. řádu, jelikož nenaplňuje zákonné požadavky přesného označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, neuvádí informace, na základě kterých lze dospět k relevantnímu závěru o existenci podezření ze spáchání trestného činu, a ani argumentaci, ze které by při použití právních výkladových pravidel výrok vydaného usnesení vyplýval. Stěžovatel dovozuje, že pro jeho "naprostou nekonkrétnost" neví, "před čím se má hájit"; podle jeho názoru nepostačují poukazy na údaje z neurčených "silničních systémů" a nekonkretizované "další výsledky provedeného šetření. Vrchní státní zastupitelství v Praze sice připustilo dílčí nedostatky usnesení policejního orgánu, žádné procesní důsledky však odtud nevyvodilo. Policejní orgán své usnesení odůvodnil rovněž důkazy opatřenými v rámci domovní prohlídky ze dne 13. 10. 2013, která podle stěžovatele byla nezákonnou; míní, že je namístě aplikovat doktrínu ovoce z otráveného stromu a odpovídající důkazy považovat za procesně nepoužitelné.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán shora specifikovaným usnesením s poukazem na § 160 odst. 1, 5 tr. řádu rozšířil trestní stíhání stěžovatele (a dalších obviněných) pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,2 písm. a), 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení (resp. výše označený policejní orgán a Vrchní státní zastupitelství v Praze) svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1, 5 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel nedoceňuje, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. jeho rozšíření) vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).

Z usnesení policejního orgánu se především podává vymezení pachatelství stěžovatele ve vztahu k výše specifikované trestné činnosti, resp. které objekty trestných činů, kým a za jakých okolností měly být označenými jednáními zasaženy, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutků, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení (rozšíření) trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítanými nedostatky usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1, 5 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); jinak řečeno, státní zástupce se vyjádřil k věcné správnosti usnesení policejního orgánu v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 258/02).

Věcně udržitelné je též konstatování státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, podle nějž z napadeného usnesení policejního orgánu nevyplývá, že by případně nezákonně zajištěnými důkazy opatřenými v rámci domovních prohlídek (resp. důkazy kauzálně odvozené) policejní orgán odůvodňoval svůj procesní postup.

Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení za výraz porušení čl. 36 Listiny, natožpak jiných práv chráněných ústavním pořádkem, považovat nelze. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.