III. ÚS 4013/16
III.ÚS 4013/16 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Michaely Bartoškové, zastoupené JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou, sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2016 č. j. 13 VSOL 102/2016-230, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a JUDr. Miloslavy Horské, advokátky, sídlem Velkopavlovická 4310/25, Brno - Vinohrady, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., sídlem Za Drahou 4239/2, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo v řízení o neúčinnosti právního úkonu a vydání plnění do majetkové podstaty, vedeném vedlejší účastnicí jako žalobkyní u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 132/2011, k námitce stěžovatelky jako žalované o nedostatku věcné příslušnosti rozhodnuto podle § 104a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), že k projednání a rozhodnutí této věci v celém rozsahu jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Vrchní soud posuzoval otázku, zda vedlejší účastnice je oprávněna domáhat se u Krajského soudu v Brně jak vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, tak i vydání plnění, které v důsledku neúčinného právního úkonu ušlo z majetkové podstaty. Vyšel přitom z relevantní právní úpravy účinné ke dni podání žaloby, tj. z ustanovení § 7, § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona a § 9 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2011, resp. 31. 12. 2013, načež s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/2014) a důvodovou zprávu k zákonu č. 294/2013 Sb. uzavřel, že i podle platné úpravy ustanovení § 239 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo možné se žalobou domáhat rovněž vydání plnění, které z neúčinného právního úkonu ušlo, přičemž k projednání takové žaloby podané do 31. 12. 2013 (a rozhodnutí o ní) jsou věcně příslušné krajské soudy.

II. Argumentace stěžovatelky

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že vrchní soud ve skutečnosti nepostupoval podle právní úpravy účinné ke dni podání žaloby (24. 1. 2011), a s poukazem na ustanovení § 233 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovení § 239 odst. 4 věty první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) vyslovila názor, že na řízení o vydání plnění z neúčinného právního úkonu nedopadá zákonné vymezení incidenčního sporu podle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, takže spor o vydání plnění není incidenčním sporem (§ 159 odst. 2 insolvenčního zákona). Věcná příslušnost je pak upravena v § 7 odst. 2 insolvenčního zákona a § 9 odst. 1 o. s. ř. a k projednání žaloby jsou příslušné okresní soudy. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

4. Dle stěžovatelky tak insolvenční zákon předpokládal dvě fáze uplatnění nároků z neúčinného právního úkonu - řízení o odpůrčí žalobě, což je incidenční spor, a řízení o vydání ušlého plnění do majetkové podstaty, k jehož projednání jsou příslušné okresní soudy (s tím, že obdobně tomu mělo být v případě nároku na určení neplatnosti dlužníkova právního úkonu, kdy po určení jeho neplatnosti insolvenční správce zapíše předmět bezdůvodného obohacení do soupisu majetkové podstaty a pohledávku uplatní vůči tomu, kdo se bezdůvodně obohatil). V této souvislosti stěžovatelka argumentovala judikaturou Vrchního soudu v Praze i vrchního soudu (usnesení ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. 101 VSPH 726/2015, resp. 10. 2. 2014 č. j. 13 VSOL 98/2013-82), názorem právní doktríny [Kotoučová, J., a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2010, str. 512] i usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2489/09, přičemž vyjádřila nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení, na které odkázal vrchní soud v napadeném usnesení, s tím, že daný názor se uplatní jen v případě neúčinných právních úkonů podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.

5. Závěrem stěžovatelka shrnula, že žalobu na vydání plnění z neúčinného úkonu nelze považovat za incidenční spor, v němž by neúčinnost byla zkoumána jako předběžná otázka, a proto v takové věci nemohou být věcně příslušnými soudy krajské, ale okresní. Právní posouzení ze strany vrchního soudu, jde-li o otázku věcné příslušnosti k projednání části žaloby vedlejšího účastníka, týkající se vydání plnění z neúčinného právního úkonu podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, je dle stěžovatelky nesprávné, v důsledku čehož došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však zjištěny nebyly.

9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla vrchnímu soudu, že nesprávně posoudil procesní otázku, zda v dané věci jsou k řízení o vydání plnění, které ušlo v důsledku neúčinného právního úkonu věcně příslušné krajské nebo okresní soudy, čímž mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces a (zřejmě potažmo) na zákonného soudce. Stěžovatelčina argumentace se přitom shoduje s argumentací, kterou použila v rámci své námitky nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu, přičemž vrchní soud se těmito argumenty, resp. námitkou, řádně zabýval a své rozhodnutí podrobně zdůvodnil. S ohledem na to Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit, že by napadeným rozhodnutím mohlo být (z důvodu nedostatečného odůvodnění) porušeno její právo na soudní ochranu.

10. K námitce vadné interpretace příslušných ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu Ústavní soud připomíná, že tento proces bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Otázkou ústavní konformity výkladu výše uvedených ustanovení vrchním soudem se III. senát Ústavního soudu již zabýval, a to na základě obdobné ústavní stížnosti podané jiným stěžovatelem v insolvenční věci téhož dlužníka, přičemž ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3355/16 vyšel z toho, že vrchní soud postupoval podle právní úpravy účinné ke dni podání žaloby, a dále přisvědčil jeho závěru, dle něhož bylo-li odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka navrženo rovněž uložení povinnosti vydání plnění z tohoto úkonu ušlého, jde o nedílnou součást incidenčního sporu. V této souvislosti poukázal na to, že daný závěr vychází jak z dřívější rozhodovací praxe vrchních soudů, která musela být stěžovateli známa, jednak je zřejmý rovněž z vývoje právní úpravy, která jej k 1. 1. 2014 přejala do textu § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, a že rovněž koresponduje s teoretickým pojetím incidenčních sporů, mezi něž se řadí jakékoliv spory vyplývající z hlavního řízení a u nichž není důvod, aby byly řešeny mimo jeho rámec jiným soudem. Z tohoto důvodu Ústavní soud odmítl, že by postupem vrchního soudu mohlo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces či na zákonného soudce, a dodal, že na tomto závěru nic nezmění ani závěry prezentované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 162/16, neboť v něm posuzované věci vrchní soud rozhodl na základě ustanovení, které v době zahájení řízení nebylo účinné, resp. bez náležitého odůvodnění.

12. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod, proč by se měl v prakticky stejné právní věci od svého názoru odchýlit, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.