III. ÚS 400/05
III.ÚS 400/05 ze dne 22. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek A) Ing. V. Ř., a B) MUDr. V. Š., obě právně zastoupeny JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou AK se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2004 č. j. 22 Cdo 1552/2003-235, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 8. 2004 č. j. 22 C 90/2004-259, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. 12 Co 527/2004-293, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem Ústavnímu soudu doručeným dne 29. 7. 2005, doplněným podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 1. 8. 2005, se stěžovatelky domáhaly toho, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2004 č. j. 22 Cdo 1552/2003-235, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 8. 2004 č. j. 22 C 90/2004-259, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. 12 Co 527/2004-293, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Protože Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, o kterém nebylo dovolacím soudem v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, rozhodl Ústavní soud podle ust. § 63 zákona o Ústavním soudu, a podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), o přerušení řízení před Ústavním soudem, a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.

Usnesením ze dne 16. 2. 2006 č. j. 22 Cdo 3082/2005-329 Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyň Ing. V. Ř. a MUDr. V. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelky") podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost nyní splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Ing. V. Ř. a MUDr. V. Š. se proti původně žalovaným 1) Hlavnímu městu Praha, 2) Městské části Praha 8 a 3) České republice - Ministerstvu financí domáhaly určení, že jejich právní předchůdkyně I. K., zemřelá dne 9. 6. 1971, byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitostí v žalobě uvedených. V katastru nemovitostí bylo jako jejich vlastník zapsáno žalované Hlavní město Praha, které vlastnictví opíralo o darovací smlouvu uzavřenou dne 30. 9. 1963 mezi I. K. a československým státem, zastoupeným Obvodním národním výborem pro Prahu 8. Podle žalobkyň bylo darování neplatné. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 4. 2002 č. j. 22 C 74/2001-136 žalobě ve vztahu k žalovanému Hlavnímu městu Praha vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2003 č. j. 35 Co 357/2002-204 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil. Na základě dovolání žalovaného Hlavního města Prahy Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací pak rozsudkem ze dne 15. 3. 2004 č. j. 22 Cdo 1552/2003-235 rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., kterým bylo rozhodnuto o určení vlastnictví ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným Hlavním městem Praha, a ve výroku pod bodem V. zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, že soudy při hodnocení věci neuvážily aplikaci vyhlášky ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a uzavřel, že smlouva ze dne 30. 9. 1963, kterou vlastník daroval nemovitosti pod národní správou československému státu, nemohla být neplatná pro rozpor s § 20 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ve spojení s § 36 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 9. 8. 2004 č. j. 22 C 90/2004-259 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR soud prvního stupně dovodil, že I. K. nemovitosti platně darovala, a nemohla proto být ke dni svého úmrtí jejich vlastnicí. Odmítl jako neopodstatněnou i námitku žalobkyň, že darovací smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K odvolání žalobkyň i žalovaného, jehož odvolání směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení, pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 č. j. 12 Co 527/2004-293 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadly žalobkyně dále dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 2. 2006 č. j. 22 Cdo 3082/2005-329 dovolání žalobkyň podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelky nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, jakož i právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, které jej převzaly, že I. K. nebyla k datu svého úmrtí vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť darovací smlouva uzavřená mezi vlastníkem nemovitosti paní I. K. a československým státem dne 30. 9. 1963 je platná. Stěžovatelky namítají, že rozhodnutí vydaná na základě uvedeného právního názoru spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a v důsledku toho prý došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny, a tím i k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, v němž se zakotvuje právo vlastníků na spravedlivou ochranu majetku.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že pochybení soudů spočívá ve skutečnosti, že svůj právní názor opírají o režim vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., která je sama o sobě prováděcím předpisem, neboť nebyla ani vydána ve Sbírce zákonů, ale je obsažena pouze ve Sbírce úředních listů. Zejména však se vyhláška zabývá odlišným okruhem právních vztahů, a ve vztahu k ust. § 20 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. nemá žádný derogativní účinek, neboť je aktem nižší právní síly. Vyhláškou č. 88/1959 Ú. l. bylo prováděno ust. § 7 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a dále ust. § 21 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku. Toto tvrzení stěžovatelky opírají i o samotný charakter uzavření darovací smlouvy, neboť pokud by bylo nutno postupovat dle vyhl. č. 88/1959 Ú. l., musel by národní správce písemně žádat finanční odbor národního výboru o získání majetku do státního socialistického sektoru a finanční úřad by musel o tomto vydat rozhodnutí ve správním řízení dle ust. § 25 zák. č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních. Před samotným rozhodnutím by bylo nutno vyslechnout nájemce a opět jednat s národním správcem. Takovýto postup však proveden nebyl a ani nebyl možný, neboť se v případě smlouvy darovací jednalo o právní úkon, který se řídil ustanovením § 20 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., tedy režimem výkonu národní správy nad majetkem fyzických osob a nikoliv okruhem předpisů prováděných vyhláškou č. 88/1959 Ú. l.

III.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především poukazuje na to, že stěžovatelky v ústavní stížnosti opakují námitky, které vznášely již v průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost tak spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými v rozhodnutí obou obecných soudů, a je zpracována v obdobném smyslu a rozsahu jako odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8. Stěžovatelky tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodoval napadeným rozsudkem poté, co dovolací soud ve věci vyslovil právní názor, kterým byl soud prvního stupně ve smyslu ust. § 243d odst. 1 věta první o. s. ř., vázán. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 15. 3. 2004 č. j. 22 Cdo 1552/2003-235 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že soudy sice vyšly z toho, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., zakazoval v § 20 odst. 1 vlastníkům majetku v národní správě jakékoliv převody tohoto majetku na stát, pominuly však vyhlášku č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Tato vyhláška se vztahovala na věci, které byly ve vlastnictví fyzických osob nebo soukromých právnických osob a byly zcela, popřípadě převážně užívány organizacemi socialistického sektoru k plnění jejich úkolů, a to na základě nájemního nebo jiného právního poměru, vzniklého přede dnem 25. března 1959 (§ 1 odst. 1 cit. vyhlášky). Jiným právním poměrem, na základě něhož organizace socialistického sektoru užívala věci uvedené v § 1 odst. 1 ("najatá věc"), byl i právní poměr, který se řídil jinými předpisy než občanskoprávními (např. národní správa - viz § 3 cit. vyhl.). Organizace socialistického sektoru označuje tato vyhláška jako "nájemce" (§ 4 odst. 1). Podle § 6 odst. 1 cit. vyhlášky platí: "Pokud se v této vyhlášce nestanoví jinak, smí jiné osoby než nájemce nakládat s najatou věcí jen se souhlasem finančního odboru. Nakládáním se rozumí nakládání právní (např. darování, prodej, pronájem, zrušení pronájmu) i nakládání faktické (např. změna věci, demolice); povinnost udržovat a opravovat najatou věc není tím dotčena. Souhlas může být finančním odborem udělen jen tehdy, není-li udělení souhlasu v rozporu s obecným zájmem; před rozhodnutím vyslechne finanční odbor nájemce". Z uvedených ustanovení zcela jasně vyplývá, že smlouva, kterou vlastník nemovitosti daroval 30. 9. 1963 československému státu, nemohla být neplatná pro rozpor s § 20 odst. 1 cit. dekretu ve spojení s § 36 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.

V návaznosti na výše uvedený závazný právní názor pak Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem rozsudkem ze dne 9. 8. 2004 č. j. 22 C 90/2004-259 jako nedůvodnou zamítl, když dospěl k závěru, že darovací smlouva uzavřená mezi Irmou Kuřákovou na straně jedné a československým státem na straně druhé v roce 1963 byla uzavřena platně v souladu s ust. § 383 zák. č. 141/1950 Sb. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i s námitkami žalobkyň, že vyhláška č. 88/1959 Ú. l., je předpisem nižší právní síly než prezidentský dekret č. 5/1945 Sb., takže by prý neměla být na danou věc použita. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobkyň, že I. K. uzavírala darovací smlouvu tehdy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Se závěry Obvodního soudu pro Prahu 8 se odvolací soud ztotožnil. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 4. 5. 2005 č. j. 12 Co 527/2004-293 Městský soud v Praze konstatoval, že soud prvního stupně se znovu pečlivě nastolenými spornými otázkami zabýval, doplnil ještě argumentaci dovolacího soudu vyznívající ve prospěch platnosti posuzované darovací smlouvy a vypořádal se rovněž pečlivě i s otázkou platnosti smlouvy z hlediska jimi tvrzené tísně a nápadně nevýhodných podmínek na straně vlastnice při uzavření smlouvy. Právní závěry, které soud prvního stupně učinil o všech sporných otázkách, jsou podle odvolacího soudu správné a plně odůvodňují zamítnutí žaloby. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř., potvrdil.

Při shrnutí výše uvedeného nezbývá, než učinit závěr, že oba obecné soudy se s námitkami stěžovatelek, které se následně staly obsahem ústavní stížnosti, podrobně zabývaly a také vypořádaly. Do závěrů těchto obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, když Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy dostály rovněž požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, a jejich rozhodnutí i jinak splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto ani v tomto směru nelze nic vytknout.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2006

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.