III. ÚS 3996/16
III.ÚS 3996/16 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele PaeDr. Hynka Seidla, zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, LL. M., advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 19, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 4. 2015, č. j. 5 C 102/2002-722, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2015, č. j. 56 Co 261/2015-807, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, č. j. 28 Cdo 1662/2016-886, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, vyplývá, že právní předchůdkyně (matka) stěžovatele Marie Seidlová, uplatnila vůči Okresnímu úřadu Jeseník, pozemkovému úřadu, dne 29. 4. 1991 svůj nárok na vrácení zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Předmětný úřad rozhodl dne 9. 4. 1999 (poté co jeho předchozí rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno) tak, že žádosti nelze vyhovět. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně stěžovatele obhospodařovala se svým manželem od srpna r. 1946 jako první přídělce zemědělskou usedlost v osadě S., k. ú. Zlaté Hory. V r. 1950 byla právní předchůdkyně stěžovatele spolu s manželem nucena vstoupit do Jednotného zemědělského družstva Zlaté Hory, kterému dne 31. 10. 1950 byly předmětné nemovitosti předány. V r. 1951 se Seidlovi z usedlosti S., k. ú. Zlaté Hory, odstěhovali do bytu v Z., a to na vlastní žádost. Usedlost byla následně přidělena novým přídělcům manželům Brillovým. V r. 1957 byl manžel právní předchůdkyně stěžovatele z JZD Zlaté Hory vyloučen a rodina se odstěhovala zpět do původního bydliště v M. Žádosti pak nebylo vyhověno proto, že se nepodařilo doložit ani následně dohledat přídělovou listinu k předmětným nemovitostem. Právní předchůdkyně stěžovatele pak byla zapsána do seznamu domnělých oprávněných osob a byla odkázána na soudní řízení o uznání svého nároku, přičemž po dobu do dodání rozhodnutí soudu mělo být správní řízení přerušeno.

3. Žalobou ze dne 2. 4. 2002 podanou k Okresnímu soudu v Jeseníku se právní předchůdkyně stěžovatele domáhala vůči původnímu žalovanému Okresnímu úřadu Jeseník, pozemkový úřad, určení vlastnictví z nároku podle ustanovení § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě. Na základě vyjádření Okresního úřadu Jeseník, který navrhl žalobu odmítnout, provedla původní žalobkyně změnu své žaloby tak, že změnila její předmět na žalobu o uznání nároků k pozemkům, porostům a jinému majetku a určení domněle oprávněné osoby oprávněnou osobou a jako žalovaného označila Zemědělský podnik Razová, st. p., Revoluční 18, Bruntál (nyní Zemědělský podnik Razová, státní podnik v likvidaci, Třanovského 622/11, Praha 6, dále jen "vedlejší účastník"). Dosavadní žalovaný se změnou vyjádřil souhlas. Změna žalovaného byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 4. 2004, č. j. 5 C 102/2002-54, s odůvodněním, že záměně dle ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nic nebrání. Na základě návrhu vedlejšího účastníka na stranu žalovanou jako vedlejší účastník řízení před obecnými soudy přistoupilo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Jeseník (nyní Česká republika - Státní pozemkový úřad). Předmětnou žalobou se právní předchůdkyně stěžovatele domáhala určení domnělou oprávněnou osobou a uznání jejího nároku k porostům, pozemkům a jinému majetku v k. ú. Zlaté Hory s tvrzením, že dne 29. 4. 1991 si podala žádost o obnovení vlastnických práv k předmětným nemovitostem, které měla spolu s manželem v držbě v době od srpna 1946 do 31. 10. 1950, přičemž její žádost byla neoprávněně ve všech správních instancích zamítnuta. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 8. 6. 2004 byl právní předchůdkyni stěžovatele ustanoven zástupce (advokát).

4. Okresní soud v Jeseníku svým rozhodnutím ze dne 30. 9. 2004 žalobu zamítl s odůvodněním, že ačkoliv právní předchůdkyně stěžovatele svůj nárok uplatnila vůči Okresnímu úřadu Jeseník, pozemkovému úřadu, dne 29. 4. 1991, povinné osoby ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě byly vyzvány k vydání nemovitostí až dne 10. 6. 1996. Nárok právní předchůdkyně stěžovatele tak prekludoval, když nebyl do 31. 3. 1993 uplatněn vůči povinné osobě.

5. K odvolání právní předchůdkyně stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který svým usnesením ze dne 18. 5. 2005 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem řízení má být v daném případě výlučně zkoumání podmínek týkajících se "domnělé oprávněné osoby" a nikoliv věcné rozhodnutí o vlastním nároku na vydání zemědělského majetku, ani o tom, zda je nárok případně prekludován.

6. Dne 24. 11. 2006 právní předchůdkyně stěžovatele zemřela, řízení bylo přerušeno po dobu řízení o dědictví, dne 15. 1. 2008 vydal Okresní soud v Jeseníku usnesení, kterým rozhodl o pokračování na straně žalující se stěžovatelem a Dagmar Krajíčkovou. Toto usnesení napadl stěžovatel s tvrzením, že právním nástupcem má být pouze on, odvolací soud však napadené usnesení potvrdil, dovolání stěžovatele proti jeho rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009 odmítnuto. Řízení nadále pokračovalo před soudem prvního stupně, stěžovateli byl na základě jeho žádosti ustanoven zástupce z řad advokátů, v průběhu řízení se stěžovatel domáhal změny ustanoveného zástupce z důvodu nedostatku důvěry, usnesením ze dne 16. 10. 2010 byl tak ustanoven stěžovateli nový zástupce z řad advokátů. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vedlejší účastník opakovaně namítal nedostatek své pasivní legitimace ve sporu. Rozsudkem ze dne 27. 1. 2011 rozhodl Okresní soud v Jeseníku tak, že žalobu stěžovatele a Dagmar Krajíčkové zamítl pro nedostatek pasivní legitimace vedlejšího účastníka a dále z důvodu, že u strany žalující nebyla splněna podmínka přechodu nemovitostí na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, neboť přídělci Marie a Ignác Seidlovi opustili příděl na vlastní žádost.

7. Proti druhému rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal, ve věci tak rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 19. 10. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že část předmětných nemovitostí se nachází na území Polské republiky, nejsou tedy součástí zemědělského půdního fondu České republiky, a tudíž nepodléhají režimu zákona o půdě. U druhé části nemovitostí pak nebyl žalovaný pasivně legitimován, neboť je nikdy nevlastnil, nedržel ani neužíval. Odvolací soud odmítl námitku stěžovatele, že odpovědnost za "chybné" označení žalovaného nese příslušný státní orgán, když okruh účastníků ve sporném řízení vymezuje žalobce.

8. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2011 byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2014, který přisvědčil dovolání stěžovatele v tom, že soud prvního stupně i odvolací soud zaměnily pojem usedlost, která byla po odchodu manželů Seidlových předána novým přídělcům, a pozemky, které byly jako zůstatkový příděl o výměře cca 13,5 ha manželům Seidlovým odňaty spolu s jejich vyloučením z JZD Zlaté Hory. Navíc možný závěr o existenci přídělu byl nepřímo prokázán kopií záznamu o přídělcích. Nejvyšší soud pak vyjádřil názor, že v dané věci je třeba náležitě odůvodnit právní závěry a vyřešit tak definitivně otázku, zda stěžovatel a Dagmar Krajíčková jsou domnělými oprávněnými osobami, či nikoliv. V dovolacím řízení byl stěžovatel zastoupen advokátkou na základě plné moci, neboť jeho žádost o ustanovení dalšího zástupce byla zamítnuta.

9. Krajský soud v Ostravě tak ve věci rozhodoval opětovně rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, kterým napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění se podává, že je nutno akcentovat judikaturní závěr, že ustanovení § 4a zákona o půdě sleduje co nejširší nápravu křivd. Současně bylo konstatováno, že právní předchůdkyně stěžovatele ve své původní žalobě označila jako žalovaného Okresní úřad Jeseník - Okresní pozemkový úřad a až na základě jeho námitky byl žalovaný změněn na vedlejšího účastníka. Nelze přehlédnout, že ačkoliv původní žalobní požadavek směřoval vůči státu, poskytl jí Okresní úřad Jeseník nesprávnou instrukci vedoucí ke změně žalovaného. Tento příslušný orgán státní správy byl přitom povinen poskytovat pomoc těm, kteří tvrdili, že jsou oprávněnou osobou a není přípustné, aby negativní důsledky chybné instrukce nesl stěžovatel. Odvolací soud dále vyjádřil svůj názor, že pokud stěžovatel v dalším řízení učiní procesní kroky směřující k záměně žalované strany tak, aby byla žalovaná povinná osoba, má se soud dále zabývat jeho nárokem na určení domnělé oprávněné osoby.

10. K výzvě Okresního soudu v Jeseníku stěžovatel navrhl dne 18. 2. 2014 prostřednictvím své právní zástupkyně, aby na místo žalovaného vstoupil Státní pozemkový úřad, který byl dosud vedlejším účastníkem na straně žalované. Dne 10. 6. 2014 zaslal stěžovatel Okresnímu soudu v Jeseníku podání, kterým sdělil odvolání plné moci své právní zástupkyni a sdělil, že ruší způsob, jakým jeho zástupkyně navrhla záměnu účastníků řízení. K uvedenému vyjádření stěžovatele jej soud usnesením ze dne 11. 7. 2014 vyzval, aby sdělil, zda navrhuje záměnu žalovaného tak, aby byla žalována povinná osoba. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel stížnostmi na průtahy a na osobu soudkyně projednávající danou věc, ze které vyplývá, že stěžovatel považuje za správný postup pouze to, aby soud sám svými úkony změnil osobu žalovaného ve sporu. Následně Okresní soud v Jeseníku vydal dne 23. 9. 2014 usnesení, kterým v souladu s podáním právní zástupkyně stěžovatele ze dne 18. 2. 2014 připustil změnu účastníků na straně žalované tak, že namísto vedlejšího účastníka (Zemědělský podnik Razová, státní podnik v likvidaci) vstupuje Česká republika - Státní pozemkový úřad, Husinecká 1024/11a, Praha 3 a současně zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení ve prospěch vedlejšího účastníka ve výši 41 378,41 Kč. Usnesení napadl stěžovatel odvoláním, kterému odvolací soud vyhověl, a usnesení o změně účastníka na straně žalované zrušil, když dovodil, že podání stěžovatele ze dne 10. 6. 2014 bylo svým obsahem zpětvzetím návrhu na záměnu účastníků. K záměně účastníků řízení pak byl stěžovatel opětovně dotázán na jednání konaném dne 7. 4. 2015, kde sdělil, že záměnu účastníků nenavrhuje, tuto měl sám provést soud s tím, že sám nemůže změnu navrhnout proto, že by byl zavázán k úhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.

11. Dne 7. 4. 2015 pak vydal Okresní soud v Jeseníku rozsudek č. j. 5 C 102/2002-722, kterým žalobu stěžovatele zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění se podává, že převážná část předmětných nemovitostí se nachází na území Polské republiky, nelze proto na ně aplikovat ustanovení zákona o půdě. Dále soud konstatuje, že bylo v řízení prokázáno, že vedlejší účastník (žalovaný ve sporu) neměl nikdy právo hospodaření nebo trvalého užívání k nemovitostem nacházejícím se na území České republiky, ani je nevlastnil, proto nemůže být ve věci pasivně legitimován. V souladu s judikaturou soud nepoučoval stěžovatele o otázce věcné legitimace, neboť takové poučení by zasahovalo do hmotného práva a současně bylo uzavřeno, že soud nemůže nahrazovat žalobcovu vůli a měnit okruh subjektů zúčastněných na řízení. Stěžovateli navíc byla dle odůvodnění námitka nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka známa. Dle názoru okresního soudu pak navíc není u strany žalující ani splněna podmínka přechodu předmětných nemovitostí na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, tudíž není dán žádný z restitučních titulů.

12. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 56 Co 261/2015-807, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka a nemožnosti změny účastníka ze strany soudu. Vyjádřil se rovněž k opakované námitce stěžovatele, že věc měla být v odvolacím řízení rozhodována Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci, když uvedl, že dle platného rozvrhu práce rozhoduje senát 56 Co Krajského soudu v Ostravě všechna odvolání, je-li v řízení přítomen cizí prvek. V daném případě je cizí prvek spatřován ve skutečnosti, že část nemovitostí, ke kterým se nárok upíná, se nachází na území Polské republiky.

13. Dovolání stěžovatele proti poslednímu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm nebyla vymezena žádná otázka hmotného či procesního práva odůvodňující jeho přípustnost dle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud připomněl, že věcná legitimace, jako stav plynoucí z hmotného práva, není procesní podmínkou ve smyslu § 103 občanského soudního řádu a vzhledem k tomu, že žalovaný subjekt byl způsobilý být účastníkem řízení, bylo zde na místě meritorní projednání sporu a zamítnutí žaloby. K další dovolací námitce, týkající se nesprávného posouzení podání ve věci záměny účastníka na straně žalované, pak Nejvyšší soud uvedl, že tato otázka byla vyřešena samostatným usnesením Krajského soudu v Ostravě, které nebylo napadeno dovoláním, a proto jeho závěry nelze v aktuálním dovolacím řízení přezkoumávat. Žalobce pak nepoukázal ani ve věci nákladových výroků na žádnou otázku, jež by byla s to založit přípustnost jeho dovolání, Nejvyšší soud navíc konstatoval, že okolnosti případu neopodstatňovaly moderaci povinnosti k náhradě nákladů řízení ve smyslu § 150 občanského soudního řádu.

III.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací řízení v předmětné věci bylo vedeno u nepříslušného soudu, když dle jeho názoru měl ve věci rozhodovat Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, a nikoliv Krajský soud v Ostravě (senát 56 Co). Namítá pak dále to, že v průběhu celého sporu byla rozporována pasivní legitimace vedlejšího účastníka, když právní předchůdkyně stěžovatele ve své původní žalobě označila jako žalovaného Okresní úřad Jeseník - okresní pozemkový úřad a až na základě námitky tohoto účastníka a v souladu s výzvou soudu provedla změnu v osobě žalovaného tak, že jako žalovaného označila vedlejšího účastníka. Předmětný pozemkový úřad přitom byl povinen vést právní předchůdkyni stěžovatele tak, aby pro neznalost zákona neutrpěla žádnou újmu. Navrženou změnu pak Okresní soud v Jeseníku připustil. Okresní soud v Jeseníku tak dle názoru stěžovatele nedostál svým povinnostem uvedeným v ustanovení § 103 občanského soudního řádu. Z důvodu nutnosti hradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi pak stěžovatel nemohl učinit záměnu účastníka na straně žalované tak, aby žaloba směřovala proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu. Je současně namítáno, že nižší soudy nerespektovaly závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1279/2012, kterým bylo těmto soudům uloženo, aby definitivně vyřešily otázku, zda stěžovatel je domnělou oprávněnou osobou, či nikoliv. Stěžovatel rovněž namítá, že celé řízení se bezdůvodně táhne již 14 let, přičemž stěžovatel opakovaně podával proti nedůvodným průtahům stížnost k předsedkyni Okresního soudu v Jeseníku, samotné restituční řízení je pak vedeno v podstatě již od r. 1991. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
IV.

15. Ústavní soud je dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

16. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou zásadu lze respektovat pouze tehdy, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V případě procesního postupu soudu ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.

V.

17. V dané věci stěžovatel napadá celý procesní postup, zejména pak skutečnost, že ačkoliv původně byl jako žalovaný ve sporu určen správný subjekt (byť jeho označení nebylo perfektní), na základě námitky bývalého Okresního úřadu Jeseník, změnila jeho právní předchůdkyně žalovaného na Zemědělský podnik Razová, st. p. Stěžovatel pak namítá, že soud nesprávně takovou změnu připustil a následně pak neprovedl změnu účastníka sám, když stěžovatel tuto změnu nemohl provést, neboť by byl zavázán k úhradě nákladů řízení tomuto účastníkovi.

18. Ústavní soud však neshledal na postupu soudu v dané věci nic protiústavního. Lze přisvědčit stěžovateli, že průběh řízení nelze označit za bezchybný, zejména s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo opakovaně zrušeno vyšší instancí. Kvůli tomu (ačkoliv nejenom) délka řízení podstatně přesáhla dobu, kterou lze označit za přiměřenou. Pokud však soud nižšího stupně posoudí věc nesprávně, nebo má nesprávný právní názor, nejde samo o sobě o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, je-li v rámci odvolacího, případně dovolacího, řízení zjednána náprava. Naopak taková situace je procesními předpisy předvídána a ačkoliv je ideální, aby všechna soudní řízení byla již v první instanci rozhodnuta tak, že by nebylo třeba jejich změny, nelze takový postup s ohledem na zásady občanského soudního řízení očekávat vždy. Pokud pak délka soudního řízení přesáhne přiměřenou dobu, je dotčený účastník řízení oprávněn požadovat náhradu případné újmy, která mu je takovým postupem soudu způsobena.

19. Ve skutečnosti, že žaloba stěžovatele byla v konečném důsledku zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace vedlejšího účastníka, rovněž nelze spatřovat zásah do jeho ústavně zaručených práv. Je pravdou, že právní předchůdkyně stěžovatele provedla změnu původně správně určeného žalovaného na základě pokynu Okresního úřadu Jeseník, avšak i v takovém případě platí, že pánem sporu je žalobce a soud není povolán ani oprávněn k tomu, aby poskytoval stranám poučení v otázkách hmotného práva. Je tedy zcela nemožné v občanském soudním řízení realizovat stěžovatelem naznačenou cestu, kdy by soud sám svými kroky měl určit "správného" žalovaného. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, je-li účastník soudního řízení zastoupen kvalifikovaným zástupcem (advokátem).

20. Zde Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel i jeho právní předchůdkyně byli v předmětném řízení zastoupeni hned několika advokáty, kteří byli buď ustanoveni k ochraně jejich práv, nebo kteří je zastupovali na základě plné moci. Navíc otázka nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka v předmětném sporu byla v řízení opakovaně řešena, kdy zejména Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí z r. 2013 zcela jasně nastínil, jakým způsobem má být ve sporu pokračováno, tedy že učiní-li stěžovatel v dalším řízení procesní kroky směřující k záměně žalované strany tak, aby byla žalovaná povinná osoba, má se soud dále zabývat jeho nárokem na určení domnělé oprávněné osoby. Na základě této úvahy pak tehdejší právní zástupkyně stěžovatele, která jej zastupovala na základě plné moci, učinila návrh na záměnu účastníků na straně žalované. Tuto záměnu však stěžovatel sám svým podáním, kterým zároveň odvolal plnou moc právní zástupkyně, zvrátil s tvrzením, že změnu nelze učinit s ohledem na skutečnost, že stěžovatel by byl zavázán k úhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. Stěžovateli však v té době již muselo být známo, že v případě nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka mu hrozí neúspěch ve sporu, který by byl spojen opět s povinností uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Lze pochopit obavy stěžovatele, že v jeho finanční situaci se mu jevilo obtížné náklady řízení uhradit, avšak i zde bylo případně možné domáhat se náhrady škody, pokud by se stěžovatel domníval, že nutnost uhradit tyto náklady řízení vznikla v důsledku chybného postupu státního orgánu nebo v důsledku pochybení právního zástupce. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy poskytly stěžovateli dostatečný prostor k tomu, aby svůj žalobní návrh upravil tak, aby se soud mohl zabývat jeho nárokem meritorně, přičemž tento prostor téměř hraničí s poučením v otázce hmotného práva. Jestliže však stěžovatel nadále trval na tom, že svým úkonem záměnu účastníka na straně žalované neprovede, nelze jeho následný neúspěch přičítat postupu soudu. V této souvislosti pak nelze vytýkat soudům, že i přes pokyn obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1279/2012, definitivně nevyřešily otázku, zda stěžovatel je domnělou oprávněnou osobou, či nikoliv, když stěžovatel i přes nadstandardně vstřícný postup soudů neoznačil ve věci správný subjekt na straně žalované.

21. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, když namísto Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozhodoval Krajský soud v Ostravě, senát 56 Co. Nahlédnutím do rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě bylo zjištěno, že tento skutečně svěřuje záležitosti s tzv. cizím prvkem (zde pozemky na území Polské republiky) k rozhodování senátu 56 Co Krajského soudu v Ostravě, kdy daný senát rozhoduje o odvoláních v těchto specifických věcech pro celý kraj. Tento důvod místní příslušnosti odvolacího soudu je ostatně zmiňován i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Dané námitce stěžovatele tak nelze přisvědčit.

22. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a spisového materiálu, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, když tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Nyní však o takový případ nejde, když v postupu soudů v dané věci nelze ani přes opakované zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně spatřovat omezení či odepření základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

23. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že rozhodování v jeho věci trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak nelze přehlédnout, že k délce řízení přispělo řešení právního nástupnictví, opakované žádosti o změnu právního zástupce stěžovatele nebo jeho právní předchůdkyně i některé další úkony stěžovatele. V tomto směru nezbývá než odkázat stěžovatele případně na postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Zde Ústavní soud připomíná, že pro posouzení délky řízení je nutno započítat i řízení dovolací a řízení o této ústavní stížnosti.

VI.

24. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jan Filip v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.