III. ÚS 3968/13
III.ÚS 3968/13 ze dne 20. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bartošova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2013 č. j. 37 Co 224/2013-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 čl. 4 odst. 1,4, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti.

Rozsudkem ze dne 25. 3. 2013 č. j. 24 Nc 55/2011-166 Městský soud v Brně rozhodl, že se nezletilý K. J. K. svěřuje na dobu do rozvodu a po rozvodu manželství do výchovy matky, zastavil řízení o úpravu jeho styku s babičkou K. K. a stanovil, že otec (stěžovatel) je povinen přispívat na výživu nezletilého od 1. 4. 2011 částkou 6 500 Kč a zaplatit na dlužném výživném (za období od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2013) 52 000 Kč.

K odvolání stěžovatele odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím tento rozsudek změnil ve výroku o dlužném výživném jen tak, že "dlužné výživné ... se vyčísluje za dobu od 1. 4. 2011 do 31. 10. 2013 a jeho splatnost se určuje do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak se potvrzuje"; v rozsahu dalších odvoláním napadených výroků jej potvrdil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně učinil správné závěry ohledně příjmových možností stěžovatele, jestliže k ukončení jeho pracovního poměru došlo v době, kdy byl trestně stíhán pro jednání, pro něž byl následně i odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Přisvědčil proto jeho závěru, že stěžovatel skončení pracovního poměru "zavinil", a jelikož v něm dosahoval vyšších příjmů než je tomu nyní, je třeba pro stanovení výživného vycházet z příjmu "okolo 40 000 Kč čistého měsíčně"; částka stanoveného výživného též odpovídá odůvodněným potřebám nezletilého.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy měly při rozhodování o výživném vycházet z běžné praxe při stanovení výše výživného zohledněním všech zákonných kritérií, stanovit je na základě jeho aktuálně zjištěných příjmů a přihlédnout i k tomu, že po skončení zaměstnání si aktivně hledal nové. Odmítá proto závěr, že se úmyslně vzdal výhodnějšího zaměstnání, neboť to byla právě matka nezletilého (a jeho manželka), která svým jednáním, spočívajícím v bezdůvodném trestním oznámení pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, zavinila, že byl nucen (dohodou) ukončit pracovní poměr, a nyní v rozporu s dobrými mravy zneužívá svého práva domáhat se výživného na nezletilé dítě. Stěžovatel též namítá, že soudy měly při hodnocení majetkových poměrů hodnotit obdobně poměry na straně matky v době, kdy pracovala u téhož zaměstnavatele, neboť i ona zde rozvázala pracovní poměr dohodou, a v důsledku toho došlo též u ní k poklesu příjmů. Výživné bylo podle jeho názoru stanoveno ve výši, která jej existenčně ohrožuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Obdobné se uplatní i k zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jež jinak náleží výlučně soudům obecným; z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Argumentace stěžovatele uplatněná nyní v ústavní stížnosti však směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkové a právní závěry soudů ohledně jeho výdělečné potencionality ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině, jakož výdělečných možností a schopností matky nezletilého, a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu závěru. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatel vyzývá.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.