III. ÚS 396/05
III.ÚS 396/05 ze dne 9. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 396/05

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kurky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VALOSUN, a. s., se sídlem Brno, Kytnerova 403/5, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1243/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2004, sp. zn. 15 Co 540/2004, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. 21 C 171/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. května 2005 (32 Odo 1243/2004-78), usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2004 (15 Co 540/2004-50) a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2004 (21 C 171/2003-34) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. května 2005 (32 Odo 1243/2004-78) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2004 (15 Co 540/2004-50), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2004 (21 C 171/2003-34). Tímto usnesením okresní soud zastavil řízení o žalobě, jíž se stěžovatelka, která vystupovala v procesní pozici žalobkyně v řízení před obecnými soudy, domáhala po žalované Ing. L., jako ručiteli, zaplacení faktur za zboží v celkové hodnotě 71 739,- Kč, které od ní žalovaná v rámci podnikatelské činnosti odebrala. Svůj žalobní nárok odůvodnila tím, že společnost VITA Olomouc, s. r. o., na niž předmětný závazek žalované L. vůči stěžovatelce přešel na základě smlouvy o prodeji podniku, jí žalovanou částku neuhradila, ačkoli jí to bylo uloženo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2002 (18 C 118/2002-88). Okresní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 20. dubna 2004 (21 C 171/2003-34) zastavil řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že v dané věci překážka věci pravomocně rozsouzené nenastala. Namítá, že o tuto překážku řízení se nemůže jednat, jelikož o jejím nároku vůči ručitelce Ing. L. obecné soudy nikdy věcně nerozhodovaly, neboť o předmětu řízení nebylo v původním řízení, v němž se domáhala, aby dlužník (VITO Olomouc, s. r. o.) a ručitel (Ing. L.) byli povinni zaplatit jí dlužnou částku společně a nerozdílně, věcně rozhodnuto, zamítavý výrok se týkal způsobu plnění. Důvodem pro zamítnutí žaloby byla tedy neexistence pasivní solidarity obou žalovaných, takže o překážku věci pravomocně rozsouzené nejde. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a postup vedoucí k jejich vydání, a konstatuje, že zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky neshledal. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Jak vyplývá z odůvodnění k ústavní stížnosti přiloženého rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2002 (18 C 118/2002-88), stěžovatelka se žalobou ze dne 8. října 2001 domáhala zaplacení žalované částky ve výši 95 575,- Kč s příslušenstvím v řízení vedeném před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002, a to z téhož titulu a na základě stejného skutkového stavu jako tomu bylo v řízení vedeném před Okresním soudem pod sp. zn. 21 C 171/2003, byť v tomto řízení byla žalovaná částka snížena o započtenou pohledávku stěžovatelky vůči Ing. L. Označeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby prvá žalovaná (Ing. L. L.) byla povinna spolu s druhým žalovaným (VITA Olomouc, s. r. o.) společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce žalovanou částku a současně bylo rozhodnuto tak, že druhý žalovaný je povinen stěžovatelce tuto částku uhradit. Žaloba stěžovatelky vůči prvé žalované byla zamítnuta, neboť stěžovatelka neprokázala, že by Ing. L. L., jako ručitelku, vyzvala, aby svůj dluh uhradila.

Z uvedeného plyne, že stěžovatelka se již jednou žalované částky z téhož titulu domáhala. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě stěžovatelky, mají tedy oporu v zákoně. Nadto ve věci rozhodující obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vyložily, proč bylo nutné řízení o žalobě stěžovatelky zastavit (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s . ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelka nesouhlasila s výrokem původního rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2002 - 18 C 118/2002-88) stran zamítnutí žaloby vůči Ing. L., mohla proti němu podat odvolání, což stěžovatelka neučinila (tento rozsudek okresního soudu nabyl právní moci dne 9. dubna 2003) a věcného přezkumu právního názoru vysloveného v tomto řízení se snažila domáhat v řízení novém, vedeném před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 21 C 171/2003.

Z výše rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.