III. ÚS 3949/16
III.ÚS 3949/16 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Ivana Kotory, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň - Vnitřní Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016 č. j. 20 Cdo 3036/2016-144 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 61 Co 308/2015-83, a o ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2017 č. j. 20 Cdo 5186/2016-170 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2016 č. j. 18 Co 254/2016-152, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Petra Herziga, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením ze dne 11. 4. 2017 došlo ke spojení ústavních stížností vedených pod sp. zn. III. ÚS 3949/16 a III. ÚS 962/17 ke společnému řízení.

3. Okresní soud Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 3. 2015 č. j. 8 EXE 1114/2014-61 zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, pod sp. zn. 117 EX 1278/14; exekucí mělo dojít k vymožení nepeněžitého plnění - vyklizení v exekučním titulu označených úlů.

4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 11. 2015 k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil.

5. Nejvyšší soud následné stěžovatelovo dovolání v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 1. 9. 2016 odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti.

6. Okresní soud usnesením ze dne 20. 4. 2016 č. j. 9 EXE 411/2015-136 zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení jiné, v ústavní stížnosti blíže nespecifikované exekuce, vedené kvůli vyklizení jiných úlů, resp. týkající se "jiné etapy" vyklizení úlů z téhož exekučního titulu jako v případě exekuce vedené pod sp. zn. 117 EX 1278/14.

7. Krajský soud rubrikovaným usnesením ze dne 13. 7. 2016 k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu ze dne 20. 4. 2016 potvrdil.

8. Nejvyšší soud následné stěžovatelovo dovolání v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 4. 1. 2017 odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti a současně směřoval dovolání i proti nákladovému výroku usnesení krajského soudu, přestože tímto výrokem nebylo rozhodnuto o plnění, jež by převyšovalo částku 50 000 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel v ústavních stížnostech, jejichž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů rekapitulovat, uvádí, že se obecné soudy řádně nezabývaly jím namítanou otázkou materiální vykonatelnosti předmětného exekučního titulu, přičemž zdůrazňuje, že jím uloženou povinnost objektivně nelze splnit.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu jsou přípustné, neboť stěžovatel před jejich podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu však ústavní stížnosti z níže uvedených důvodů (body 14 až 17) přípustné nejsou.

IV. Vlastní posouzení věci

11. Stěžovatelova dovolání - v části směřující proti výrokům, jež potvrzovaly výroky okresního soudu, dle kterých se návrh na zastavení exekuce zamítá - byla odmítnuta proto, že v nich stěžovatel nikterak nevymezil otázku jejich přípustnosti (což je dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).

12. Jelikož stěžovatelova dovolání tuto obligatorní část neobsahovala, čemuž stěžovatel v ústavních stížnostech nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě jeho dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovala-li totiž stěžovatelova dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.

13. Ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením Nejvyššího soudu jsou proto zjevně neopodstatněné.

14. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavních stížností v části směřující proti napadeným usnesením krajského soudu.

15. Z hlediska posouzení přípustnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

16. Byla-li stěžovatelova dovolání - řádně - odmítnuta proto, že v nich stěžovatel nevymezil otázku jejich přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti těchto mimořádných opravných prostředků vůbec "uvážil".

17. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelova dovolání hledět tak, jako by vůbec nebyla podána (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

18. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnosti - v části směřující proti rozhodnutím odvolacího soudu - považovat za přípustné.

19. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.