III. ÚS 394/05
III.ÚS 394/05 ze dne 9. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BENet Praha, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 53, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2005 sp. zn. 3 To 10/2005, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena její ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. 3 VZv 3/2001 nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky podané podle § 79a odst. 4 tr. ř. o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 85.100.787,96 Kč na účtu č. 01-04346001/0300, 205.852,6 USD na účtu č. 01-04346030/0300, 361.442,10 EUR na účtu č. 01-04346040/0300, 647.141,32 Sk na účtu č. 01-04346910/0300 a 26.441.68 GBP na účtu č. 01-04346080/0300, vedených u pobočky Československé obchodní banky, a. s. V odůvodnění usnesení se uvádí, že je odůvodněno podezření, že zajištěné finanční prostředky mohou být výnosem z trestné činnosti obviněného Ing. V. B. a dalších obviněných, kteří jsou stíháni pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že za společnosti BENet Praha, s r. o., Obchodní dům C&E, a. s., Legura, s. r. o., a Galeta, s. r. o., které uskutečňovaly dovozy feroslitin a kovů do České republiky, předkládali celním úřadům doklady s pozměněnými údaji, čímž krátili clo a daně a způsobili tak škodu vysoko přesahující škodu velkého rozsahu. Shora uvedené peněžní prostředky byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 25. a 27. 4. 2001, ve spojení s usnesením státního zástupce ze dne 28. 11. 2001.

Stěžovatelka napadla citované usnesení státního zástupce ze dne 16. 12. 2004 stížností, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2005 sp. zn. 3 To 10/2005 podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění vrchní soud konstatoval, že důvody vymezené v ustanovení § 79a odst. 1 tr. ř. nezanikly a nedošlo ke změně oproti stavu, kdy rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2003 sp. zn. 3 To 59/2003. Vrchní soud dále odkázal na závěry vyslovené Ústavním soudem v usneseních sp. zn. I. ÚS 538/03 a IV. ÚS 585/03.

V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v letech 1994 až 1997 dovážela a vyvážela zboží, zejména feroslitiny. V dubnu roku 2001 bylo zahájeno trestní stíhání proti osobám, které byly v daném období jejími statutárními orgány, event. vlastníky, pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. V rámci trestního řízení byly dle § 79a tr. ř. zajištěny peněžní prostředky v celkové výši cca 130 miliónů Kč. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění mělo vyplynout, že tento krok má zabezpečit úhradu případného celního dluhu, na což stěžovatelka reagovala návrhem, aby finanční prostředky byly převedeny na účet Generálního ředitelství cel ČR k případnému zaplacení celního dluhu, což vzhledem k nesouhlasu orgánů činných v trestním řízení nebylo akceptováno. Stěžovatelka konstatuje, že v průběhu trestního řízení došlo k zásadním změnám, rozhodnutí celních orgánů o doměření celního dluhu byla rušena správními soudy a věci jim byly vráceny k novému projednání, na základě čehož došlo ve více než v polovině případů ke zrušení původních rozhodnutí samotnými celními orgány. Ani v jednom z rozhodnutí nebylo dle stěžovatelky zjištěno, že by společnost porušila celní předpisy a dopustila se jednání, které je kladeno za vinu stíhaným osobám. Stížnostní soud se přitom těmito okolnostmi vůbec nezabýval. Stěžovatelka odmítá, že by prostředky zajištěné na jejích účtech v roce 2001 pocházely z trestné činnosti, neboť předmětné dovozy realizovala v letech 1994 až 1997. Stěžovatelka byla dle svého tvrzení prošetřována ze zkrácení cla a DPH ve výši cca 55 miliónů Kč, přičemž celní poplatky tvoří maximálně 15 % z této částky. Zajištění shora vyčíslených finančních prostředků je tedy nepřiměřené.

Stěžovatelka dále namítá, že zajištění finančních prostředků trvá nepřiměřeně dlouhou dobu a nelze stále odkazovat na probíhající trestní řízení. Skutečnost, že řízení je vedeno proti uprchlému, nemůže být příčinou jeho komplikovanosti, neboť podezření z trestné činnosti daňového charakteru je prověřováno výlučně z listin a dokumentů. Po celou dobu trestního řízení prý nebyl stěžovatelce orgány činnými v trestním řízení předložen jediný důkaz svědčící o tom, že by zajištěné prostředky pocházely z trestné činnosti, přičemž společnost má již déle než tři roky jiného vlastníka a další omezování vlastnických práv je nepřípustné. Pokud trestní řízení nebylo po více než čtyřech letech skončeno, jedná se o zbytečné průtahy, které však nemohou jít na úkor stěžovatelky.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti. Předseda senátu vrchního soudu konstatoval, že napadené usnesení bylo náležitě odůvodněno, přičemž námitky stěžovatelky se stále opakují a obviněný je stále stíhán jako uprchlý, což ztěžuje řešení této trestní kauzy. Má zato, že zákon nebyl ze strany soudu porušen, že námitky stěžovatelky jsou nedůvodné a její ústavní práva porušena nebyla, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Vrchní státní zástupce v Praze ve svém vyjádření uvedl, že zatím zjištěná škoda způsobená trestnou činností obviněného B., jakož i dalších spoluobviněných, činí 201 miliónů Kč, kterou obvinění způsobili v souvislosti s více než 809 dovozy feroslitin do České republiky, přičemž obviněný B. vytvořil řetězec obchodních společností, mj. BENet Praha, s. r. o., jejichž prostřednictvím tyto dovozy uskutečňoval. Celním orgánům pak obvinění předkládali zfalšované účetní a bankovní doklady, s cílem snížit celní hodnotu dováženého zboží. Při prohlídce kanceláří v sídle založených společností bylo zjištěno 657 kupních smluv, dle kterých měla stěžovatelka nakoupit feroslitiny v celkové hodnotě cca 300 miliónů Kč, přičemž provedené důkazy nasvědčují tomu, že jde o fiktivní smlouvy a obviněný se dopustil dalšího trestného činu krácení daně tím, že do účetnictví ovládaných společností zařadil tyto fiktivní výdaje a snížil tak daňový základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob.

Podle státního zástupce je zřejmé, že bankovní účty, na nichž byly prostředky zadrženy, obvinění prakticky po celou dobu využívali k páchání trestné činnosti. Obviněný B. trestnou činnost páchal až do roku 2001, přičemž veškeré společnosti řídil a rozhodoval o přesunech finančních prostředků na účtech jednotlivých společností tak, aby vzbudil zdání legální obchodní činnosti a zajistil financování dalších dovozů. Z hlediska charakteru zajištěných peněžních prostředků je podle názoru státního zástupce nerozhodné, pod hlavičkou které firmy byl zajišťován ten který dovoz. Pokud správní soudy rušily rozhodnutí celních orgánů, dělo se tak výhradně pro formální vady či neunesení důkazního břemene, věcně se však soudy otázkou existence celního dluhu nezabývaly. K rušení některých rozhodnutí celními orgány dochází v důsledku sporného výkladu ustanovení čl. 221 odst. 3, 4 nařízení Rady EHS č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství. Dle čl. 221 odst. 3 sdělení dlužníkovi o výši celního dluhu nelze provést po uplynutí tří let od vzniku celního dluhu, to však podle odstavce 4 neplatí, pokud celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době jeho spáchání trestný. Generální ředitelství cel však toto ustanovení vykládá tím způsobem, že jej lze aplikovat pouze v případě pravomocného odsouzení pachatele. Jakkoliv je takový výklad podle názoru státního zástupce sporný, nejsou orgány činné v trestním řízení do této problematiky oprávněny zasahovat. Podstatnou skutečností však zůstává, že celní resp. daňové řízení a trestní řízení, byť se týkají stejného skutkového základu, probíhají zcela samostatně. Celní řízení se týká celního dlužníka a směřuje k doměření a zaplacení celního dluhu, zatímco pachatelem trestného činu podle § 148 tr. zák. může být nejen daňový subjekt, ale kterákoliv jiná osoba.

Co se týče délky trestního řízení a trvání zajištění peněžních prostředků, konstatoval státní zástupce, že trestná činnost byla páchána v období od roku 1994 do roku 2001, obvinění při jejím páchání využívali vysoké odbornosti, předmětem stíhání je více než 800 dovozů feroslitin a barevných kovů. Do obchodů bylo zapojeno několik společností, jak tuzemských, tak zahraničních, přičemž tyto společnosti byly řízeny z jednoho místa. Vyšetřovací spis tvoří cca 70 svazků a 250 šanonů přílohového materiálu, právní pomoc byla vyžádána v 16 státech a v současné době jsou tyto žádosti vyřizovány. Po jejich vyřízení lze předpokládat, že bude možno vyšetřování skončit a podat obžalobu. Závěrem státní zástupce navrhnul, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Dne 7. října 2005 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělení náměstkyně ministra financí, dle kterého byla provedena opatření ve vztahu k celním orgánům s cílem sjednání urychlené nápravy ve vrácení finančních prostředků, jichž se prý stěžovatelka zcela oprávněně domáhá.

Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. ledna 2006 vrchní státní zástupce v Praze sdělil, že na žádosti o právní pomoc reagovaly v podstatě všechny dožádané státy a požadované úkony budou prováděny v průběhu ledna a února 2006 a budou k dispozici nejpozději do konce dubna 2006. Po jejich zpracování a vyhodnocení je reálný předpoklad, že vyšetřování bude skončeno v polovině roku 2006 a lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že přípravné řízení bude ukončeno podáním obžaloby na všechny stíhané osoby.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257), přičemž tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisů sp. zn. II. ÚS 708/02, sp. zn. I. ÚS 723/02, sp. zn. II. ÚS 150/03, sp. zn. I. ÚS 538/03 a sp. zn. IV. ÚS 585/03, stěžovatelka se již v pěti případech obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž brojila proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež nevyhověly její žádosti na zrušení, resp. omezení zajištění předmětných peněžních prostředků na účtu (§ 79a odst. 3, 4 tr. ř.), ovšem Ústavní soud její návrhy jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítal. V odůvodnění příslušných usnesení přitom uvedl, že zajistit peněžní prostředky na účtu u banky umožňuje trestní řád za předpokladu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti (§ 79a tr. ř.); jedná se o ústavně konformní omezení vlastnického (dispozičního) práva majitele účtu k těmto prostředkům. Orgány činné v trestním řízení přitom svůj závěr o tom, že zajištěné prostředky mohou být výnosem z trestné činnosti, náležitým způsobem odůvodnily. Majitel účtu má právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění (§ 79a odst. 4 tr. ř.), je však věcí úvahy státního zástupce a v řízení před soudem předsedy senátu, zda potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení trvá i nadále.

V posuzovaném případě jde - jako i v předchozích případech - o to, zda orgány činné v trestním řízení nerozhodly ve věci na základě úvahy, kterou by bylo možno označit za "svévolnou". Již v předchozích případech Ústavní soud konstatoval, že důvodem pro zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků by mohl být pouze fakt, že tato potřeba pro účely trestního řízení netrvá, a dále konstatoval, že v daném ohledu nelze považovat za relevantní argumentaci ekonomickou situací stěžovatelky vzniklou zajištěním peněžních prostředků. Pokud stěžovatelka nově namítá, že rozhodnutí celních orgánů byla ve správním řízení soudním v řadě případů zrušena a následně rušily svá rozhodnutí i celní orgány, ztotožňuje se Ústavní soud se shora uvedeným stanoviskem vrchního státního zástupce v Praze, že vzhledem k samostatnému charakteru celního řízení a trestního řízení nemůže tato okolnost sama o sobě jakkoliv zpochybnit důvodnost trvání opatření dle § 79a tr. ř.

Ústavní soud musel dále posoudit, zda s ohledem na dobu trvání zajišťovacího opatření, které trvá již déle než čtyři roky, nedošlo k porušení přiměřené rovnováhy mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován a požadavkem na ochranu základních práv stěžovatelky. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že jakkoliv přípravné řízení trvá relativně dlouhou dobu, nelze vzhledem k mimořádnému rozsahu předmětné trestní věci, který blíže charakterizoval ve svém vyjádření vrchní státní zástupce v Praze, a vzhledem k tomu, že trestní řízení se vede proti osobě uprchlé do ciziny, dospět k závěru, že by se jednalo o nepřiměřeně dlouhou dobu. Za významnou okolnost pokládá Ústavní soud ujištění státního zástupce, že letošního roku má dojít ke skončení přípravného řízení a k podání obžaloby.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.