III. ÚS 3937/12
III.ÚS 3937/12 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek A) Marie Dvořákové, a B) Zdeňky Petráňové, obě zastoupeny JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti výrokům pod body II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2010 č. j. 55 Co 267/2010-403 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012 č. j. 33 Cdo 632/2011-431, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. října 2012, se stěžovatelky domáhaly zrušení výroků pod body II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2010 č. j. 55 Co 267/2010-403 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012 č. j. 33 Cdo 632/2011-431, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. února 2010 č. j. 14 C 228/2003-357 soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci Marie Dvořáková, Zdeňka Petráňová (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelky") a Přemysl Linhart domáhali určení, že Marie Linhartová, byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem budovy č. p. X. v Praze 9 - Kbely na stavební parcele č. X., stavební parcely č. X., budovy - garáž na stavební parcele č. X., stavební parcely č. X. a pozemkové parcely č. X. - zahrada, to vše v katastrálním území Kbely, Městská část Praha Kbely, obec Hlavní město Praha. Soud dále zamítl žalobu, aby žalovaní 1) Eva Rosmanová a 2) Pavel Rosman byli povinni vyklidit a vyklizené žalobcům předat budovu č. p. X. v Praze 9 - Kbely na stavební parcele č. X., stavební parcelu č. X., budovu - garáž na stavební parcele č. X., stavební parcelu č. X. a pozemkovou parcelu č. X.- zahrada, to vše v katastrálním území Kbely, Městská část Praha Kbely, obec Hlavní město Praha. Žalobcům soud uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované ad 1) a žalovanému ad 2) na náhradu nákladů řízení částku ve výši 21.465,- Kč. Rozhodl tak o žalobě právní předchůdkyně žalobců Marie Linhartové, zemřelé během řízení, která se původní žalobou domáhala vrácení daru pro porušování dobrých mravů obdarovanou Evou Rosmanovou.

Rozsudkem ze dne 26. října 2010 č. j. 55 Co 267/2010-403 Městský soud v Praze zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce Přemysla Linharta (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. února 2010 č. j. 14 C 228/2003-357 ve výrocích, jimiž soud prvního stupně žalobu zamítl ve vztahu k žalobkyním Marii Dvořákové a Zdeňce Petráňové. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že každý z žalobců je povinen zaplatit žalovaným částku 142.180,- Kč, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu změnil prvostupňový rozsudek tak, že na nákladech řízení státu jsou povinni zaplatit žalobci Marie Dvořáková 11.084,-Kč, Zdeňka Petráňová 11.083,- Kč, Přemysl Linhart 11.083,- Kč (výrok pod bodem II). Ve výroku pod bodem III odvolací soud rozhodl, že na nákladech odvolacího řízení jsou povinni žalovaným zaplatit Marie Dvořáková 13.940,- Kč, Zdeňka Petráňová 13.940,- Kč a Přemysl Linhart 13.760,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně Marie Dvořáková a Zdeňka Petráňová dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012 č. j. 33 Cdo 632/2011-431 bylo dovolání odmítnuto a žalobkyním byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 10 860,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s překvapivou změnou výroku o nákladech řízení v násobcích původního výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně bez toho, že by stěžovatelky byly v rozporu s ustálenou judikaturou upozorněny na aplikaci jiného právního předpisu o náhradě nákladů za právní zastoupení advokátem. Tento rozsudek považují stěžovatelky za zásah do jejich práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelky dále namítají, že odvolací soud se přes odvolací námitky nijak nevypořádal s namítanou nevěrohodností svědků ze strany žalovaných, dále stěžovatelky namítají i vadné hodnocení důkazů.

Stěžovatelky dále nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Pokud jde o námitky stěžovatelek ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ohledně rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně velmi podrobně zjišťoval skutkový stav na základě navržených důkazů oběma stranami. Provedené důkazy zhodnotil dle ust. § 132 o. s. ř., přičemž po jejich zhodnocení dospěl ke správným skutkovým závěrům, které podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku. Zjištěný skutkový stav pak posoudil správně i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně shledal odvolací soud odůvodněným velmi podrobně a s náležitou pečlivostí, s jeho závěry se odvolací soud zcela ztotožnil. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

K námitkám stěžovatelek ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně poukazuje Ústavní soud na to, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalovaní ve svém odvolání namítali, že výše jim přiznaných nákladů nebyla určena správně, že soud měl s ohledem na délku soudního řízení v jednom stupni aplikovat počet úkonů ve věci a závažnost celého sporu dle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. a vyhl. č. 177/1996 Sb., a navrhli, aby žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 666 430,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatelky nenamítají, že by s obsahem odvolání žalovaných nebyly seznámeny. Nelze tedy se stěžovatelkami souhlasit, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ně bylo v tomto směru překvapivým.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelek jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.