III. ÚS 3925/16
III.ÚS 3925/16 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jaroslavy Kovářové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 1031, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 3671/2016-334, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Jarmily Polínkové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu vydaného v řízení o určení vlastnictví.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016 č j. 38 Co 171/2015-268 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 9. 2011 č. j. 13 C 56/2010-117, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelka se se svým manželem Ladislavem Kovářem (v průběhu odvolacího řízení zemřel) domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě blíže označených nemovitostí v k. ú. Ždánice. V žalobě uvedli, že předmětné nemovitosti byly předmětem nedobrovolné dražby a dne 14. 1. 2010 je vydražila žalovaná. Podle žalobců však dražba byla provedena neoprávněně, neboť listiny, na základě nichž byla nařízena (zástavní smlouva, smlouva o půjčce, notářský zápis s doložkou vykonatelnosti), byly neplatné. K dotazu soudu žalobci uvedli, že podali žalobu na neplatnost dražby u rozhodce, ale řízení bylo zastaveno pro nezaplacení poplatku. Okresní soud v Hodoníně žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení o určení vlastnictví není soud oprávněn posuzovat oprávněnost, resp. platnost dražby. Tuto otázku posuzuje podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), a ustálené judikatury soudů soud v řízení podle § 48 zákona o veřejných dražbách, v jiném řízení o ní nemůže usuzovat a nemůže ji řešit ani jako otázku předběžnou. Krajský soud v Brně se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť - s poukazem na judikáty v odůvodnění usnesení konkrétně citované - dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

II. Argumentace stěžovatelky

V ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na námitky, které vznášela v řízení před dovolacím soudem a na které soud nereagoval. Zopakovala, že vylíčila všechny rozhodné skutečnosti a označila důkazy k prokázání tvrzení, že původní smluvní dokumenty a zajišťovací instrumenty byly neplatné a byly následně zneužity při nedobrovolné dražbě, ve které byla připravena o svůj majetek. Namítla, že Okresní soud v Hodoníně i Krajský soud v Brně postupovaly zcela formalisticky a neposkytly jí potřebné poučení o možnosti uplatnění jejích zákonných práv. S poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle které nesplnění poučovací povinnosti je vážnou vadou postupu soudu, navrhla jak shora uvedeno.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K obsahové stránce této ústavní garance Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.

Po seznámení se s napadeným usnesením Nejvyššího soudu a připojenými rozsudky Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že pro jeho zásah není dán žádný prostor. Nalézací a odvolací soud se žalobou stěžovatelky zabývaly, věc řádně projednaly a rozhodly v souladu se závěry prezentovanými v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Očekávání stěžovatelky, že soud v řízení o určení vlastnictví bude posuzovat otázku neplatnosti veřejné dražby, se ukázala jako lichá. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí vydaných v posuzované věci, byla-li stěžovatelka (a její manžel) přesvědčena, že dražba předmětných nemovitostí byla neoprávněná, měla možnost její výsledek zvrátit na základě žaloby o neplatnosti dražby. Na jejím základě by se soud v příslušném řízení musel zabývat všemi námitkami stěžovatelky a po jejich posouzení o platnosti či neplatnosti dražby rozhodnout. Jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, v žádném jiném řízení, tj. ani v řízení o určení vlastnictví, soud o námitkách směřujících vůči platnosti dražby usuzovat nemůže. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka se snaží v rámci řízení o určení vlastnictví zpochybnit podklady vedoucí k nedobrovolné dražbě a dražbu samotnou. Takový postup ovšem není možný. Jestliže stěžovatelka (společně s manželem) považovala příslušné smlouvy a následně i nedobrovolnou dražbu za neplatnou, měla svoji obranu zaměřit právě tímto směrem a u příslušného soudu žalovat buďto na neplatnost smluvních dokumentů, nebo v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě po konání dražby uplatnit právo na určení neplatnosti dražby. Ústavní soud připomíná, že systém soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním.

Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka o nesplnění poučovací povinnosti soudu. Je třeba zdůraznit, že absence poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zakládá ústavněprávní kolizi pouze tam, kde jí bylo třeba, např. v situaci, byla-li žaloba zamítnuta proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by byl soudem předtím vyzván k označení důkazů potřebných k prokázání všech svých sporných tvrzení. V posuzované věci bylo zjevné, že stěžovatelkou vyžadované poučení soudu předkládat a dokládat sporná tvrzení by nebylo v souladu s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny, (i soud musí v řízení postupovat "stanoveným způsobem"), neboť v řízení o určení vlastnictví by se jimi soud ani zabývat nemohl. Poučení soudu o tom, jakou měla stěžovatelka podat žalobu (na neplatnost nedobrovolné dražby), je mimo poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť soud žalobce o hmotném právu nepoučuje.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno zcela v souladu s dosavadní a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které nebyl důvod se odchylovat, je závěrem, kterému ostatně stěžovatelka nikterak neoponovala.

V daných souvislostech pak pozbývá jakékoliv opodstatněnosti i tvrzení o porušení vlastnického práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.