III. ÚS 391/17
III.ÚS 391/17 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 70 Co 344/2016-731, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a S. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; stěžovatel tvrdil zásah do jeho práva na spravedlivý proces a rovněž práva na důstojný život.

2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") schválil rozsudkem ze dne 1. 2. 2011 dohodu stěžovatele a vedlejší účastnice, na základě které se stěžovatel zavázal přispívat na výživu jejich (nemanželské) nezletilé dcery (ve věku 8 let) částkou 5 500 Kč měsíčně.

3. K následnému návrhu vedlejší účastnice o úpravu výživného na nezletilou rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2016 č. j. 0 P 940/2010-677 tak, že výrokem I. uložil stěžovateli povinnost přispívat od 1. 9. 2014 na výživu nezletilé částkou 8 500 Kč měsíčně, dále výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné 66 000 Kč za dobu od 1. 9. 2014 do 30. 6. 2016 do jednoho měsíce (od doručení rozsudku okresního soudu), současně výrokem III. rozhodl o termínu úhrady zvýšeného výživného za měsíc, ve kterém bude rozsudek stěžovateli doručen, a konečně výrokem IV. rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 70 Co 344/2016-731 tak, že svým výrokem I. potvrdil prvostupňový výrok I., a dále svým výrokem II. změnil prvostupňový výrok II. a III. tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné 81 000 Kč za dobu od 1. 9. 2014 do 30. 11. 2016 i zvýšené výživné za měsíc, ve kterém mu bude odvolací rozsudek doručen, do dvou měsíců (od doručení rozsudku krajského soudu); výrokem III. krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud označil skutková zjištění okresního soudu za správná, toliko je aktuálně doplnil. Ztotožnil se s hodnocením skutkového stavu i právními závěry okresního soudu. Podle obou soudů došlo od poslední soudní úpravy výživného na nezletilou k podstatné změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného; poukázaly na zvýšené potřeby nezletilé (12 let) a změnu poměrů (příjmových, majetkových) u stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že zvýšené výživné je pro něj likvidační s ohledem na jeho věk (70 let) a zdravotní stav, v důsledku kterého musel svou lékařskou praxi omezit a nakonec pracovní činnost zanechat zcela. Stěžovatel nemá dostatečné příjmy, neboť pobírá jen starobní důchod 13 752 Kč, a nemá žádný majetek. Jeho manželka má rovněž vyšší věk (69 let) a pobírá starobní důchod 11 415 Kč; pracovní činnost fakticky ukončila a její příjem z ní činí pouze 2 000 Kč měsíčně. Podle stěžovatele soudy dostatečně neuvážily ani potencialitu jeho příjmů, když uvedly, že se stěžovatel vzdal bez důležitého důvodu hodnotného majetku (daroval jej manželce). Uvedl, že pokud soudy poukázaly na dvě nemovitosti, které stěžovatel nabyl v dědictví, jde v prvním případě o byt, ve kterém bydlí se svou manželkou, a v druhém případě o neobývaný byt, ve kterém žila do své smrti zůstavitelka, přičemž stav daného bytu je havarijní a nelze tedy byt pronajmout, ani prodat za odpovídající tržní cenu; stěžovatel ani jeho manželka nedisponují nyní financemi k provedení rekonstrukce bytu. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 (N 139/70 SbNU 305).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a k porušení základních práv stěžovatel nedošlo.

9. Krajský soud (resp. oba soudy) vyšel z relevantních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku dostatečným způsobem odůvodněny (a to ve spojení s obsahem odůvodnění rozsudku okresního soudu, na něž krajský soud současně poukázal); nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí důkazů a pro věc stěžejních námitek vznesených stěžovatelem.

10. Podle Ústavního soudu vycházely soudy z dostatečného dokazování, resp. jejich závěry mají přiléhavý podklad ve zjišťovaných skutečnostech, ke kterým se i stěžovatel mohl v průběhu celého řízení vyjadřovat a reagovat na ně. Podle Ústavního soudu je z rozsudků okresního soudu a krajského soudu zřejmé, že se zabývaly všemi zákonnými kritérii pro rozhodování o výživném, tedy příjmovou a celkovou majetkovou situací vedlejší účastnice a stěžovatele (neopomenuly zohlednit ani úspory či zjišťovat postoj vedlejší účastnice k pracovní činnosti a její reálné možnosti na trhu práce), jejich životní úrovní (stěžovatelovu životní úroveň posuzovaly i s ohledem na příjmy a majetek jeho manželky, který částečně nabyla i od stěžovatele darováním), a zdravotním stavem, i otázkou potřeb nezletilé s ohledem na její věk, zdravotní stav a celkový příznivý vývoj. Uvedená zjištění soudy pečlivě porovnaly se skutečnostmi, z nichž vycházel okresní soud při posledním rozhodování o výši výživného na nezletilou v roce 2011, a své závěry vyplývající z dané komparace podrobně ve svých rozsudcích vyložily. Podle Ústavního soudu jejich závěry nenesou prvky libovůle, iracionality či zjevné nespravedlnosti; Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby sám hodnotil provedené důkazy a přehodnocoval v rovině zákonnosti závěry opatrovnických soudů.

11. Již okresní soud ve svém rozsudku poukázal na to, že stěžovatel daroval nemovitosti (příp. podíl na nich) nabyté děděním po své matce. Stěžovatel nyní v ústavní stížnosti vznáší argumentaci ohledně hodnoty těchto nemovitostí, resp. reálné možnosti příjmů z nich, avšak takový prostor měl i v odvolacím řízení, čehož nevyužil. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na to, že jím zděděný neobývaný byt nelze prodat za odpovídající tržní cenu, měl stěžovatel, míní-li daným tvrzením prodej vůbec, především prostor před okresním a krajským soudem dané tvrzení uvést a současně navrhnout důkazy. Z rozsudku krajského soudu však vyplývá, že tak stěžovatel neučinil. Současně je třeba konstatovat, že oba soudy dospěly k závěru, podle kterého ve věci nebyly tvrzeny ani zjištěny důležité okolnosti, ze kterých by vyplývala potřeba či nutnost stěžovatele dané nemovitosti (či podíly na nich) darovat manželce namísto jejich prodeje, a získání z nich nějakých příjmů. Jako jediný důvod uváděl stěžovatel to, že má špatný zdravotní stav a nemůže se o nemovitosti starat, avšak soudy na toto tvrzení přiléhavě reagovaly. Kromě darování daných nemovitostí se krajský soud věnoval také skutečnosti, že stěžovatel manželce od vydání rozsudku okresního soudu daroval i automobil, přičemž přiléhavě uzavřel, že z postoje stěžovatele je zřejmá snaha snížit své majetkové hodnoty, což je třeba v opatrovnickém řízení také zohlednit.

12. Soudy dostatečně podrobně zjišťovaly příjmovou situaci stěžovatele a jeho manželky, a to v relevantní době pro jejich rozhodnutí. Pokud stěžovatel nyní v ústavní stížnosti vznáší nové skutečnosti o ukončení pracovní činnosti jeho i manželky, a uvádí jeho i manželčiny aktuální příjmy, musí Ústavní soud poukázat na to, že není povolán k tomu, aby v první instanci hodnotil současné poměry účastníků a jejich celkovou životní úroveň; to je totiž v kompetenci soudů opatrovnických. Stěžovatel přitom nenamítá nic konkrétního proti závěrům soudů o jeho celkové příjmové situaci, kterou měl do dne vydání rozsudku krajského soudu. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 979/13 je nepřípadný, neboť ve věci zvýšení výživného na nezletilou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice soudy pečlivě zjišťovaly všechny podstatné skutkové okolnosti a nevycházely pouze z hypotetických příjmů stěžovatele, a stanovené výživné nepřevyšuje stěžovatelovy příjmy (nadto soudy přihlédly i k majetku stěžovatele).

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vzhledem k námitkám jím předestřeným.

14. Pro rychlé rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud již nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání ústavní stížnosti odkladného účinku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.