III. ÚS 39/09
III.ÚS 39/09 ze dne 10. 12. 2009

N 256/55 SbNU 471
Ukládání přísnějšího trestu v hlavním líčení konaném poté, kdy byl trestní příkaz zrušen na základě podaného odporu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 10. prosince 2009 sp. zn. III. ÚS 39/09 ve věci ústavní stížnosti M. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. května 2006 sp. zn. 3 T 132/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2008 sp. zn. 8 To 34/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008 sp. zn. 6 Tdo 1225/2008, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") ze dne 31. května 2006 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč s tím, že mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce pěti měsíců.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2008 zamítnuto. Proti usnesení soudu odvolacího podal stěžovatel ještě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008 bylo rozhodnuto tak, že se dovolání stěžovatele odmítá podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se měl stěžovatel uvedeného trestného činu dopustit společně s odsouzeným D. H. tím, že (zkráceně řečeno) dne 12. 3. 2002 v Praze 6, Radimově ul., v provozovně Auto Freiberg, převzal jako údajný jednatel firmy Promotional production specialists, spol. s r. o., (dále jen "PPS") na základě uzavřené leasingové smlouvy osobní motorové vozidlo Renault Megane coupé 2.0, SPZ AKR 21-90, v hodnotě 368 440 Kč a současně se zavázal k pravidelným měsíčním splátkám ve výši 9 709,30 Kč po dobu 36 měsíců, ačkoliv věděl, že v té době již není jednatelem jím uvedené firmy, není tedy schopen ovlivnit ani zajistit placení splátek leasingu, vozidlo pořizuje na leasing na základě předchozí domluvy pro D. H., který je bez zaměstnání a nevlastní řidičský průkaz, kterému jako tzv. "bílému koni" za částku 5 000 Kč prodal svoji firmu, předmětné vozidlo poté obratem předal do dispozice D. H., přičemž následně splátky leasingu placeny nebyly, ani vozidlo nebylo leasingové firmě vráceno, čímž stěžovatel společnost Renault Leasing CZ, s. r. o., uvedl v omyl stran osoby oprávněné jednat za firmu PPS, spol. s r. o., jakož i o své solventnosti, a způsobil tak škodu ve výši 338 240 Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že v jeho trestní věci byl Obvodním soudem pro Prahu 6 nejprve dne 13. 8. 2004 vydán trestní příkaz, kterým byl stěžovatel (společně s D. H.) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmínečným odložením na dobu deseti měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu stěžovatel podal odpor, D. H. nikoliv. V následném řízení byl stěžovateli dle jeho názoru uložen ústavní stížností napadeným rozsudkem trest zcela zjevně výrazně přísnější než trest uložený prve v trestním příkazu. Tento trest mu byl dle jeho názoru uložen přes skutečnost, že v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti oproti skutečnostem známým již v řízení předcházejícím vydání trestního příkazu, které by uložení přísnějšího trestu jakkoliv odůvodňovaly. Stěžovatel má za to, že v jeho případě má vyšší trest v podstatě jen úlohu sankce za podání odporu proti trestnímu příkazu a příčí se zásadě zákazu reformationis in peius.

II.

Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Vyjádření účastníků řízení byla stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal trestní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 132/2004.

III.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci v projednávané věci pro tento případ souhlas dali (zčásti implicite), a od ústního jednání bylo proto upuštěno.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. V projednávané věci Ústavní soud takovéto porušení základních práv stěžovatele neshledal.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, rozhodla samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 trestním příkazem ze dne 13. 8. 2004 tak, že stěžovatel (v trestní věci obviněný) a D. H. jsou vinni trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Trestním příkazem byl stěžovateli i D. H. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Nalézací soud při vydání trestního příkazu vycházel ze spisového materiálu, předloženého státní zástupkyní, a z podané obžaloby, jež je odůvodněna poukazem na výpovědi obviněných, svědecké výpovědi prodejce předmětného automobilu R., výpovědi svědka J., který stěžovateli prodal společnost PPS, spol. s r. o., a na několik listinných důkazů (smlouva o finančním leasingu na vozidlo, vyčíslení škody poškozenou, splátkový kalendář, listiny dokumentující převod společnosti PPS, spol. s r. o., stěžovatelem na odsouzeného D. H., výpis z centrální evidence řidičů atd.).

Stěžovatel podal proti trestnímu příkazu odpor dne 20. 10. 2004, na jehož základě byla věc obvodním soudem projednána v hlavním líčení dne 16. 3. 2005. V tomto hlavním líčení byli kromě stěžovatele jako obžalovaného vyslechnuti svědci R. a J., byly čteny jejich výpovědi z přípravného řízení postupem dle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu a dle § 213 odst. 1 tr. řádu čteny výše uvedené listinné důkazy shromážděné v přípravném řízení. Následně bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 16. 3. 2005 č. j. 3 T 132/2004-147, který je ve výroku o vině stěžovatele totožný s výrokem trestního příkazu. Stěžovateli byl tímto rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a vedle toho peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Na základě odvolání stěžovatele byl citovaný v pořadí prvý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu v celém rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. 8 To 592/2005. Odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že nalézacímu soudu uložil doplnit dokazování o výslech dalších svědků, zejména odsouzeného D. H., notářky F. a svědka P., který se měl obchodních jednání stěžovatele a odsouzeného D. H. osobně zúčastnit. Tyto důkazy se týkaly výhradně otázky viny stěžovatele trestným činem, otázka uloženého trestu nebyla odvolacím soudem vůbec řešena.

Ve věci následně proběhlo u prvoinstančního soudu nové hlavní líčení dne 18. 4. 2006, v němž bylo dosavadní dokazování doplněno o výslech svědka P., svědkyně notářky F. a nový výslech stěžovatele. Poté obvodní soud vynesl ústavní stížností napadený rozsudek, v němž vzal opět za prokázaný skutkový děj uvedený výše, uznal stěžovatele vinným trestným činem ve smyslu svého prvního rozsudku a opět mu uložil výše uvedený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a vedle toho peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Pokud jde o odůvodnění výroku o trestu, obvodní soud v napadeném rozsudku (obdobně jako v prvotním rozsudku ze dne 16. 3. 2005) uvádí, že "pro naplnění účelu trestu i postižení motivace obžalovaného k trestnému jednání soud dospěl k závěru o nutnosti uložení i dalšího druhu trestu, a to trestu peněžitého" vedle trestu odnětí svobody. Dle obvodního soudu "kombinace těchto dvou druhů trestů přiléhavě vyjadřuje účel trestu ve smyslu § 23 odst. 1 trestního zákona. Výkon i tohoto druhu trestu, tj. trestu peněžitého, bude na obžalovaného jistě důrazně výchovně působit, aby ve svém budoucím jednání vždy velmi pečlivě vážil důsledky, které s sebou jeho jednání nese ...".
V.

V projednávané věci je podstatné, zda z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí postup obecného soudu, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí o trestu žádným způsobem nezohlednil skutečnost, že stěžovateli byl trestním příkazem uložen trest mírnější - kratší podmíněný trest odnětí svobody bez peněžitého trestu.

Ústavní soud konstatuje, že z hlediska požadavku transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí by bylo nesporně vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku následujícího po předchozím trestním příkazu bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicite konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo. Zároveň však má Ústavní soud za to, že pokud se tak nestane, neznamená to samo o sobě porušení ústavně zaručených práv, pokud soud náležitě a věcně správně zdůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení.

Trestní řád umožňuje v řízení před samosoudcem (tj. v řízení o trestných činech menší závažnosti) vydat bez projednání věci v hlavním líčení trestní příkaz dle § 314e odst. 1 tr. řádu a uložit jím tresty dle odstavce 2 téhož ustanovení. Sama možnost rozhodnutí trestním příkazem není považována za rozpornou s právem obviněného na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť toto právo může obviněný v plné míře realizovat tak, že proti trestnímu příkazu podá odpor. Trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení.

Dle § 314g odst. 2 věty za středníkem tr. řádu při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Z hlediska spravedlivého procesu není tímto postupem obviněný zkrácen na možnosti dvojinstančního soudního řízení v trestních věcech, zaručeného v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu dle § 23 odst. 1 trestního zákona, resp. odpovídající kritériím dle § 31 trestního zákona [srov. § 39 nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)], a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci.

Ústavní soud si je vědom toho, že v dřívějším nálezu sp. zn. II. ÚS 213/2000 [nález ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143)] konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Trestní příkaz má charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter "odměny" za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení. Tím spíše nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, pouhou sankcí za to, že obžalovaný využil svého práva podat odpor dle § 314g odst. 1 tr. řádu. Tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlil, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti (viz § 34 trestního zákona), jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit.

Na těchto závěrech, vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 213/2000, nehodlá Ústavní soud ničeho měnit. Zdůrazňuje však, že nynější věc je po skutkové a právní stránce odlišná, než tomu bylo v předchozím zmiňovaném případě, a neposkytuje důvody pro kasační rozhodnutí.

Ústavní soud pokládá za rozhodující, že odůvodnění nově ukládaného trestu (byť přísnějšího) je v napadeném rozsudku dostatečně důkladné, a tudíž seznatelné, a že i po věcné stránce je udržitelné. Nově vyměřený trest je přiměřený a odpovídá hlediskům uvedeným v ustanovení § 31 trestního zákona.

Lze dodat, že ve věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 213/2000 byly spatřovány kumulativně tři důvody protiústavnosti zrušeného rozsudku - kromě opomenutých důkazů (resp. opomenutí odůvodnit neprovedení důkazů) a nedostatečného odůvodnění, proč byl uložen přísnější trest, bylo konstatováno též porušení práva obviněného na osobní přítomnost při soudním jednání. I v tomto aspektu je nyní posuzovaná věc odlišná, neboť v níž žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavních práv, nejsou uplatňovány.

Pro úplnost ještě Ústavní soud uvádí, že v souladu se zásadou subsidiarity svého přezkumu požaduje, aby argumenty namítané stěžovatelem v ústavní stížnosti byly předtím řádně uplatněny v průběhu předchozího trestního řízení, aby se s nimi mohly náležitě vypořádat již orgány činné v trestním řízení, jež jsou v prvé řadě povolány k rozhodování o vině a trestu. V daném případě stěžovatel svou námitku porušení zákazu reformationis in peius nevznesl řádně, tj. v odvolání, kde tak mohl učinit, nýbrž až v dovolání, kde však pro její uplatnění nebyl prostor, protože se tak stalo mimo způsobilé dovolací důvody.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnuta.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.