III. ÚS 389/05
III.ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 389/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti R. T., zastoupeného Mgr. Alexandrem J. Vaškevičem, advokátem se sídlem 301 00 Plzeň, Františkánská 7, proti výroku IV. rozsudku Vrchního so¨fudu v Praze sp. zn. 8 To 26/2005 ze dne 27. 4. 2005, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá výrok uvedený pod bodem IV. shora označeného rozsudku vrchního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti a připojené přílohy je patrno, že rozsudkem soudu I. stupně - Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 2/2003 ze dne 1. 2. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., přičemž podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Dále byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. pro skutek, v němž obžaloba spatřovala tr. čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a rovněž byl zproštěn obžaloby (soudem I. stupně již podruhé) podle § 226 písm. c) tr. ř. pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 písm. a), h) tr. zák. Odvolání stěžovatele proti odsuzující části rozsudku soudu I. stupně bylo odvolacím soudem - Vrchním soudem v Praze - rozsudkem shora označeným zamítnuto. Zároveň z podnětu odvolání krajského státního zástupce byl částečně zrušen rozsudek soudu I. stupně, a to ve výroku o trestu vztahujícímu se k trestnému činu loupeže a tento trest byl nově odvolacím soudem uložen (jako trest souhrnný, i za trestný čin, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004 sp. zn. 5 T 4/2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 10 To 80/2004) se současným zrušením výroků o trestu těchto právě označených dřívějších soudních rozhodnutí. Dále byl rozsudek soudu I. stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušen i ve výroku, jímž byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, přičemž pod bodem IV. výroku bylo podle § 262 věta prvá1 tr. ř. nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Právě tento posledně uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu napadá stěžovatel ústavní stížností, v níž také s odvoláním na nálezy Ústavního soudu - nesprávně označené - odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval, že postup podle § 262 tr. ř. je postupem výjimečným a lze jej aplikovat jen tehdy, jsou-li pro to mimořádné důvody. Situaci v jeho případě nastalou, kdy odvolací soud v podstatě není spokojen s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, aniž byly vytýkány vady skutkového zjištění či vady procesní, nelze podle něj považovat za natolik výjimečnou, aby bylo možno zasahovat do práv ústavně zaručených, byť zákonem předepsaným způsobem. Odůvodnění vrchního soudu pro uvedený postup podle něj není odpovídající závažnosti zásahu do ústavních práv stěžovatele, otázka, zda soud I. stupně odstranil či neodstranil nedostatky dříve odvolacím soudem vytýkané, je podle něj otázkou značně subjektivní, když navíc nebylo ani uvedeno, o jaké vady se jedná, přitom stěžovatel je přesvědčen o tom, že soud I. stupně se s námitkami odvolacího soudu vypořádal náležitě a i pro případ, že by se jednalo o nerespektování pokynů odvolacího soudu, nedopustil se tohoto údajného nerespektování opakovaně, aby tak podle standardní judikatury byly dány podmínky pro použití ust. § 262 tr. ř. Dále vznáší námitky i proti té části odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud argumentoval skončením mandátu jednoho z přísedících senátu, který věc rozhodoval. Ústavní stížnost není důvodná. V souzené věci stěžovatel tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K povaze tohoto základního práva se Ústavní soud vyjádřil již v některých svých dřívějších rozhodnutích, kdy konstatoval, že podstata tohoto práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.1. C. H. Beck Praha 1994, str. 267 a násl.). Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Ústavní soud se také již ve svých rozhodnutích vyjadřoval i k aplikací ust. § 262 tr. ř a to např. ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 90/95, kdy dal najevo, že postup podle uvedeného ustanovení, a to i podle jeho věty prvé1, by měl být právě s ohledem na to, že jde o průlom do zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny, postupem výjimečným. Bylo tedy na Ústavním soudu, aby posoudil, zda okolnosti daného případu použití uvedeného ustanovení opodstatňovaly či nikoliv. V této otázce, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i obsahem dříve v uvedené věci vydaných rozhodnutí (rozsudky Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-1963 ze dne 17. 9. 2004 a č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 140/2004 ze dne 1. 12. 2004) dospěl ke kladnému závěru. Ze zrušujícího - ústavní stížnosti napadeného - rozhodnutí vrchního soudu, vyplývá, že jmenovaný soud měl konkrétní výhrady k zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí soudu I. stupně, a to v podstatě obdobné povahy jako tomu bylo v jeho prvém zrušujícím rozhodnutí, když ve věci provedené dokazování podle něj nalézací soud nezhodnotil komplexně. Soudu I. stupně vytýkal, že nepřihlédl ke všem opatřeným a jím provedeným důkazům a nevypořádal se tak se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dopustil se tak podle odvolacího soudu naprosto shodných pochybení, která mu již byla v předchozím zrušujícím rozhodnutí vytýkána. Odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně podle něj neobsahuje prakticky žádné hodnocení důkazů. "Věnuje se opět jen hodnocení otázky věrohodnosti výpovědi svědka L. V., v jehož rámci však opět pomíjí řadu dalších důkazů, které jsou pro posouzení této otázky rovněž podstatné, a jeho hodnocení je opět provedeno destruktivním způsobem v neprospěch jmenovaného svědka. A to přesto, že mu tendenčnost ve vztahu k této otázce byla již vrchním soudem vytýkána". Rozsudek soudu I. stupně právě proto, že neobsahuje hodnocení všech provedených důkazů v potřebném rozsahu, kdy podstatná část důkazů byla ponechána bez povšimnutí, považoval odvolací soud v příslušné části za nepřezkoumatelný a v podstatě z těchto důvodů také jeho rozsudek zčásti zrušil. Pokud tedy, jak z uvedeného patrno, soud I. stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, nejde jen o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu ust. § 125 odst. 1 tr. ř., jak tvrdí stěžovatel, ale také o postup odporující ust. § 2 odst. 6 tr. ř., přitom takto soud I. stupně jednal opakovaně, což jako běžný postup jistě akceptovat nelze. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé že soud I. stupně zcela nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějším rozhodnutí, pak odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí dal najevo i pochybnosti o schopnostech dosavadního senátu soudu I. stupně věc posoudit objektivně, tak neodůvodněné použití ustanovení § 262 věta prvá1 tr. ř. vytýkat nelze a v důsledku uvedeného závěru pak nelze přisvědčit ani tvrzenému zásahu do práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že okolnostmi týkajícími se skončení mandátu jednoho z přísedících původního senátu nalézacího soudu se nezabýval, neboť uvedená okolnost, jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebyla rozhodujícím důvodem pro postup podle § 262 tr. ř., v odůvodnění byla zmiňována v podstatě jen na utvrzení již učiněných závěrů. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2005

1 ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.