III. ÚS 3887/12
III.ÚS 3887/12 ze dne 19. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti T. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 2012 č. j. 28 Cdo 4475/2011-288, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2012, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým dovolací soud odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011 č. j. 68 Co 509/2010-264 ve věci obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením dovolacího soudu byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadenému usnesení stěžovatel vytýká, že v něm dovolací soud rozhodl nesprávně, neboť v něm aplikované ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je "ustanovením velmi vágním, které dovolacímu soudu umožňuje nepředvídatelné rozhodování o přípustnosti dovolání a odporuje normativnímu principu právního státu".

II.

Z napadeného usnesení dovolacího soudu se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011 č. j. 68 Co 509/2010-264 bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud konstatoval, že v předmětné věci je dovolání přípustné jen za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř., přičemž v této věci lze uvažovat jen o případném užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V souvislosti se samotnou žalobou na obnovu řízení dovolací soud připomněl, že tento opravný prostředek může podat původní účastník řízení jen za situace, v níž "výrokem napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto v jeho neprospěch". Napadené rozhodnutí zásadní právní význam nemá, dovolání podle dovolacího soudu tedy není přípustné.
III.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti.

V projednávané věci stěžovatel nesouhlasí s aplikací ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a se závěrem dovolacího soudu, že dovolání není přípustné.

K této námitce je nutné odkázat na závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněný pod č. 147/2012 Sb.), které se týkají posouzení ústavnosti dovolání podle výše citovaného ustanovení občanského soudního řádu a které vedly ke zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012. Do této doby bylo však povinností dovolacího soudu postupovat a posoudit dovolání podle platné právní úpravy uvedené v ustanovení § 236 až § 243d o. s. ř.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení občanského soudního řádu v platném znění, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za formalistické.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že jde o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se při posouzení jeho přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je mj. vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění výše nastíněných úkolů.

U rozhodnutí o dovolání posuzujících otázku zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Jen v obecné rovině dovolací soud zdůraznil, že žalobu na obnovu řízení může podat účastník původního řízení jen za předpokladu, že výrokem napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. V předmětné věci by žaloba na obnovu řízení přicházela v úvahu jen v rozsahu výroku, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto v neprospěch stěžovatele (tedy co do částky 282 577,90 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byla žaloba zamítnuta). Tuto část výroku však stěžovatel nenapadl. Lze souhlasit se závěrem dovolacího soudu, že napadení rozsudku ve výroku, jímž bylo stěžovateli zcela vyhověno, je pojmově vyloučeno. Rovněž nelze oponovat závěru, že s ohledem na výše uvedené ani nové, resp. nově předložené důkazy nemohou stěžovateli zlepšit jeho dosavadní procesní výsledek sporu.

Na tomto místě se sluší poznamenat, že dovolací řízení, založené na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, toliko představuje možnost předestřít Nejvyššímu soudu k úvaze jednu či více právních otázek z oblasti práva hmotného i procesního, nicméně je výhradně na posouzení samotného dovolacího soudu, jak se k předloženým otázkám postaví, neboť jejich řešení nelze dovolacímu soudu nijak vnucovat.

Za dané situace tudíž musel Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.