III. ÚS 388/05
III.ÚS 388/05 ze dne 14. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GARANT SCHUH + MODE AKTIENGESELLSCHAFT, se sídlem Elisabethstrasse 70, Düsseldorf, SRN, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem AK se sídlem Rašínova 522, 760 01 Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-82, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2004 č. j. 5 Cmo 349/2003-105, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2005 č. j. 32 Odo 1173/2004-126, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a J. A. E., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 7. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-82, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-101, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2004 č. j. 5 Cmo 349/2003-105, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2005 č. j. 32 Odo 1173/2004-126, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a soudem dovolacím uvedla a prokázala, že vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy "žalovaný") na základě trojstranného obchodního smluvního vztahu odebíral od jednotlivých smluvních partnerů zboží - obuv. Smluvní partner pak vystavil fakturu za dodávku zboží na žalovaného s tím, že kopie faktury byla zaslána stěžovatelce, která předmětnou částku smluvnímu partnerovi-dodavateli uhradila. Principy fungování shora uvedeného obchodního styku, jakož i splatnost jednotlivých pohledávek vůči žalovanému byly mezi účastníky řízení sjednány. Žalovaný tak od smluvních partnerů odebíral zboží, cenu zboží za něj hradila stěžovatelka, žalovaný však své závazky vůči stěžovatelce neplnil. Žalovaný navíc svůj závazek vůči stěžovatelce písemně uznal podle ust. § 323 obchodního zákoníku.

Ani toto písemné uznání závazku, uvádí stěžovatelka, nebylo pro obecné soudy dostatečným důkazem toho, že stěžovatelka má za žalovaným splatné pohledávky. Výklad aplikovaných ustanovení provedený obecnými soudy shledává stěžovatelka extrémně nespravedlivým a zjevně formalistickým a poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/95 a sp. zn. I. ÚS 574/03. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že nedostatečně individualizovala předmět řízení. Dle názoru stěžovatelky je předmět řízení individualizován dostatečně natolik, aby v řízení mohlo být pokračováno a žaloba projednána. Rozhodující skutková tvrzení byla podle názoru stěžovatelky určitě a konkrétně vylíčena již v žalobě, a proto v žalobě popsaný skutek nemůže být zaměněn s jiným skutkem. Pokud jde o samotné uznání závazku žalovaným podle ust. § 323 obch. zák., stěžovatelka uvádí, že žalovaný svým podpisem na směnce vlastní vystavené na částku 300 000,- Kč ze dne 30. 12. 1994 a splatné dne 15. 1. 1995 a na směnce vlastní vystavené na částku 300 000,- Kč ze dne 30. 12. 1994, splatné dne 31. 3. 1995, projevil určitě a srozumitelně svoji vůli, tj. že uznává svůj závazek vůči stěžovatelce.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že uznání závazku zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že závazek v době, kdy k uznání došlo, trval. Právní úkon uznání závazku tak má usnadňovat procesní situaci v případě sporu, kdy věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu v době jeho uznání. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, ve kterém Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že uznání dluhu není novým právním důvodem závazku; usnadňuje však věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Naopak dlužník, pokud by namítal - což však není případ stěžovatelky, neboť žalovaný existenci svého dluhu vůči žalobci nepopírá - že dluh nevznikl, že byl splněn, nebo, že jinak zanikl, musel by to prokázat. Stěžovatelka poukazuje na komentáře k ust. § 323 obch. zák., jakož i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 8 Cmo 15/2000, ve kterém vrchní soud konstatoval, že pro rozhodnutí, chybějí-li podrobnější skutková tvrzení, je dostatečným podkladem potvrzení o uznání peněžitého závazku. Dále stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000 sp. zn. 8 Cmo 59/2000, ve kterém tento soud konstatoval, že nesplnění povinnosti žalobce připojit k návrhu (žalobě) listinné důkazy, jichž se žalobce dovolává, není důvodem pro zastavení řízení, neboť nejde o nedostatek podmínky řízení ani o vadu. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že vzhledem k odlišným právním závěrům by měl být právní výklad výše uvedené problematiky sjednocen.

III.

Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které se zdůrazňuje, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů procesního práva. Protože úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Takovéto porušení Ústavní soud však v projednávané věci neshledal.

IV.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-82, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 30. 6. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-101, byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce GARANT SCHUH + MODE AKTIENGESELLSCHAFT (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhal po žalovaném J. A. E. zaplacení částky 400 000,- Kč, s 18% úrokem z prodlení z částky 100 000,- Kč od 16. 1. 1995 do zaplacení a s 18% úrokem z prodlení z částky 300 000,- Kč od 1. 4. 1995 do zaplacení. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že žalobce ani přes výzvu soudu dle ust. § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v žalobě nevylíčil rozhodující skutečnosti, zejména neuvedl, na základě jakých kupních smluv, popřípadě jiných závazkových vztahů bylo fakturováno, kdy a co bylo plněno, kdy byly splatné kupní ceny a od kdy je žalovaný v prodlení a která část kupní ceny a kdy byla uhrazena, a to ani přes poučení dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. Protože pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat, soud žalobu odmítl.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 6. 2004 č. j. 5 Cmo 349/2003-105, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2003 č. j. 18 Cm 302/95-82, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu, potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že v žalobě ani přes výzvu soudu nejsou uvedena žádná konkrétní skutková tvrzení ohledně vzniku jednotlivých závazkových vztahů se žalovaným - včetně data jejich vzniku, ani ohledně dodání zboží, a to zejména, kdy byly jednotlivé dodávky uskutečněny, jaký byl rozsah dodaného zboží (množství) a jaká byla cena těchto jednotlivých dodávek. Tvrzení obsažená v žalobě jsou podle odvolacího soudu i přes výzvu soudu prvního stupně zcela obecná a skutek, resp. skutky, které mají být předmětem žaloby, jimi vymezeny nejsou. Vylíčení rozhodujících skutečností dle ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. nelze přitom nahradit odkazem na přílohy žaloby a důkazy, neboť ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací účastník nemůže svou povinnost tvrzení přenášet na soud a požadovat, aby soud v dokladech a důkazech sám vyhledal rozhodující skutečnosti, které měl žalobce uvést v žalobě a aby soud takto za žalobce skutkový děj konstruoval. Odvolací soud poukázal na to, že vylíčení skutkového děje je nejen povinností, ale i právem samotného žalobce. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí správně dovodil, že vytčená vada návrhu nebyla žalobcem odstraněna, přičemž nedostatečná individualizace předmětu řízení je vadou bránící pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). S názorem žalobce obsaženým v odvolání, že "pro rozhodnutí, chybějí-li podrobnější skutková tvrzení, je dostatečným podkladem tvrzení o uznání peněžitého závazku" opírající se o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 8 Cmo 15/2000, a dále rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000 sp. zn. 8 Cmo 59/2000, se Vrchní soud v Olomouci neztotožnil.

Ve věci rozhodoval dále na základě žalobcem podaného dovolání Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 4. 5. 2005 č. j. 32 Odo 1173/2004-126 podané dovolání zamítl, když dospěl k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v souzené věci nebyl naplněn. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem ve věci jednajících soudů, že žaloba je neprojednatelná, protože v důsledku obecnosti žalobních tvrzení není skutek, resp. skutky, které mají být předmětem žaloby, dostatečně individualizovány. Žalobcem učiněné doplnění žalobního návrhu je zcela nedostatečné, protože žalobce v něm netvrdil žádné soudem postrádané konkrétní skutečnosti vztahující se k jednotlivým pohledávkám žalobce vůči žalovanému. Jako nedůvodnou posoudil dovolací soud námitku žalobce vztahující se i k jím tvrzenému uznání závazku, které dle jeho názoru žalovaný učinil vystavením směnek ze dne 30. 12. 2004, jež připojil jako důkazy k žalobnímu návrhu. Závěr odvolacího soudu, že pouhé uznání závazku nemůže nahradit chybějící skutková tvrzení, je podle dovolacího soudu správný a právní důsledky v takovém rozsahu, které žalobce spojuje s uznáním závazku, tomuto právnímu institutu podle dovolacího soudu přisuzovat nelze. Odvolací soud s odvoláním se na ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., zcela správně a přesvědčivě v odůvodnění usnesení vysvětlil, že rozhodující skutečnosti musejí být v žalobě vylíčeny vždy, a že uznání závazku ve smyslu ust. § 323 odst. 1 obch. zák. má ten právní důsledek, že žalobce nemusí tvrzení o skutkových okolnostech v žalobě prokazovat, jelikož důkazní břemeno přechází ze žalobce na žalovaného. Uvedený závěr odvolacího soudu není podle dovolacího soudu ani v rozporu s žalobcem citovaným právním závěrem Nejvyššího soudu ČR obsaženým v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, podle něhož uznání závazku usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Z takto formulovaného právního závěru lze podle dovolacího soudu pouze dovodit, že v případě uznání závazku nemusí věřitel vznik dluhu ani jeho výši v době uznání prokazovat, v žádném případě si ho však nelze vyložit tak, že by věřitel nemusel rozhodná skutková tvrzení, umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět. S žalobcem, který odkazuje na závěry dvou rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 8 Cmo 15/2000, sp. zn. 8 Cmo 59/2000), dovolací soud v obecné rovině souhlasí, poukazuje však na odlišnou situaci v souzené věci. Nejvyšší soud ČR dále poukázal na usnesení tohoto soudu ze dne 23. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 228/2004, ve kterém Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že o skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v uznání závazku, na něž bylo v žalobě poukazováno, byl závazek uznán co do konkrétních, v něm uvedených důvodů. Předložené uznání závazku žalobcem v žalobě by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Soud musí, uvádí dále dovolací soud, zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, protože účastníkům nemůže přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Dovolací soud neshledal důvod se od uvedeného právního závěru odchýlit ani v souzené věci. V daném případě, uvedl dále dovolací soud, žalobce argumentuje uznáními závazku, které měl dle jeho tvrzení obsaženého v žalobě učinit žalovaný vůči žalobci vystavením předmětných dvou směnek. Žalobcem tvrzená uznání závazku však žádné skutečnosti, kterými by vylíčil skutkový děj, na jehož základě uplatňuje žalovaný nárok, v rozsahu umožňujícím jeho jednoznačnou individualizaci, neobsahují. Již z tohoto důvodu proto podle Nejvyššího soudu ČR nelze přisvědčit názoru žalobce, že jeho tvrzení ohledně uznání závazků je nutné považovat za popis skutkového děje a ani, že by jimi bylo možné nahradit chybějící podrobnější skutková žalobní tvrzení.

V.

Ústavní soud odkazuje na závěry obecných soudů a dodává:

Žaloba kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř., musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností. Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Navrhovatel (žalobce) musí v návrhu uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. "z kupní smlouvy", "ze smlouvy o dílo" apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Vylíčení rozhodujících skutečností v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, ale je důležité rovněž pro to, aby soud posoudil podmínky řízení, konkrétně, zda není např. dána překážka řízení již zahájeného (litispendence) nebo překážka věci již pravomocně rozhodnuté (res iudicata). Vylíčením rozhodujících skutečností navrhovatel (žalobce) dále plní svoji povinnost tvrzení (uloženou mu ust. § 101 odst. 1 o. s. ř.).

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení (žalobu), odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. ust. § 43 odst. 2 o. s. ř.).

V předmětné věci žalobce neučinil potřebná skutková tvrzení, a proto byl výzvou ze dne 20. 2. 2003, kterou právní zástupce stěžovatelky převzal dne 4. 3. 2003, vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podáním doplnil návrh na zahájení řízení tak, že uvede, na základě jaké, popř. jakých kupních smluv, popř. jiného závazkového vztahu bylo fakturováno, kdy a co bylo plněno a kdy byly splatné kupní ceny, od kdy je žalovaný v prodlení a která část z kupní ceny a kdy byla uhrazena. Současně byla stěžovatelka poučena, že nebude-li ve stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení doplněn, bude podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., odmítnut.

V předmětné věci žaloba vylíčení potřebných skutkových tvrzení (rozhodujících skutečností) neobsahovala, a to ani po doplnění podáním ze dne 19. 3. 2003. O závazkovém vztahu žalobce mluvil pouze obecně, a ačkoli uvedl, že dluh se skládá z několika pohledávek, netvrdil nic o plnění, pokud jde o splatnost, uvedl období, nikoli konkrétní údaje a totéž platí o částečné úhradě a tvrzeném prodlení. Žalobce pouze odkázal na neplatné směnky, ze kterých žalovaný plnil pouze částečně, a to 200 000,- Kč.

Bylo proto v souzené věci třeba, aby žalobce v žalobě uvedl skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatnil právě svůj nárok v takovém rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnou záměnu s jiným skutkem), neboť vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Žalobce zejména neuvedl, na základě jakých kupních smluv, popř. jiných závazkových vztahů bylo fakturováno, kdy a co bylo plněno a kdy byly splatné kupní ceny, od kdy je žalovaný v prodlení, neboť žalobce požaduje i úroky z prodlení. Pokud tedy žalobce neuvede, kdy skutečně se žalovaný dostal do prodlení, je žaloba i v této části neprojednatelná pro nedostatek skutkových tvrzení. Vzhledem k tomu, že kupní cena byla žalovaným již částečně uhrazena, musí být uvedeno, která část z kupní ceny a kdy byla uhrazena, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu je žalovaný vlastně v prodlení a aby bylo možno také stanovit výši úroků z prodlení za dobu, ve které žalovaný byl v prodlení. Protože žalobce ve stanovené lhůtě podaný návrh dle pokynů soudu nedoplnil a protože pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat, soud žalobu odmítl.

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti se podrobně zabývaly oba obecné soudy, a také se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Oba obecné soudy učinily předmětem svého zkoumání rovněž námitku stěžovatelky ohledně jí tvrzeného uznání závazku, tuto však neshledaly důvodnou; soudy se zabývaly i odkazem stěžovatelky na právní závěry učiněné v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 Cmo 15/2000 a sp. zn. 8 Cmo 59/2000. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i se stěžovatelkou citovaným právním závěrem tohoto soudu, obsaženým v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2425/2002.

Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka v žalobě neuvedla - a to ani po výzvě soudu - potřebná skutková tvrzení, a pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat. Krajskému soudu v Brně proto nezbylo, než žalobu v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady, které by současně znamenaly porušení ústavnosti, nezjistil.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.