III. ÚS 3875/12
III.ÚS 3875/12 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TERMO ANSTALT, se sídlem Am Schrägen Weg 14, FL-9490 Vaduz, Lichtenštejsko, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem se sídlem I. P. Pavlova 38, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2012 č. j. Ncp 2778/2011-54, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2012 č. j. Ncp 2778/2011-54, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení o zaplacení částky 689 322,- Kč s příslušenstvím, ve které stěžovatel vystupuje jako žalobce, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2012 č. j. Ncp 2778/2011-54 rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ust. § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že při rozhodování o věcné příslušnosti podle ust. § 104a odst. 2 o. s. ř. vycházel z obsahu žaloby, v níž se žalobce domáhá vrácení zálohy na budoucí smlouvu o koupi bytu, z níž posléze sešlo, přičemž předmětná smlouva se řídí občanským zákoníkem č. 40/1994 Sb., a nikoliv zákoníkem obchodním č. 513/1991 Sb. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 451 občanského zákoníku nemá původ v obchodním závazkovém vztahu, a již jen z tohoto důvodu se v posuzovaném případě neuplatní věcná příslušnost krajských soudů dle ust. § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. a nejedná se ani o žádný z ostatních případů, resp. výjimek, uváděných v ust. § 9 odstavcích 2, 3, a 4 o. s. ř. Věcná příslušnost okresních soudů k projednání a rozhodnutí této věci vyplývá z ust. § 9 odst. 1 o. s. ř.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 4. července 2012 č. j. Ncp 2778/2011-54 argumentaci stěžovatele nezohlednil a své rozhodnutí fakticky neodůvodnil. Stěžovatel má tak za to, že pokud se Vrchní soud v Praze nevypořádal s argumentací stěžovatele ohledně věcné příslušnosti, a neodůvodněným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, porušil tím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Identickou problematikou se Ústavní soud zabýval ve věcech téhož stěžovatele vedených pod sp. zn. II. ÚS 3901/12, sp. zn. II. ÚS 4101/12 a sp. zn. II. ÚS 3854/12, ve kterých k otázce odůvodňování usnesení o věcné příslušnosti dle ust. § 104a o. s. ř. citoval z nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08, podle něhož "dle § 169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být [usnesení] odůvodněno. S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." Pokračoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dle jeho mínění těmto požadavkům odpovídá. Vrchní soud, jak je zřejmé i z jeho shora stručně vylíčeného obsahu, nevyslovil pouhý závěr o věcné příslušnosti okresního soudu, ale svůj právní názor též řádně, byť stručně, odůvodnil. Vrchní soud výslovně posouzení věcné příslušnosti odvíjí od obsahu žaloby (předmětu sporu). To je dle Ústavního soudu korektní přístup, neboť stanovení věcné příslušnosti okresních nebo krajských soudů dle ust. § 9 o. s. ř. závisí na předmětu řízení. Předmětem sporného řízení je nárok v procesním smyslu, jenž je tvořen dvěma složkami: předmětem nároku a základem nároku. Předmětem nároku jsou požadované účinky soudního rozhodnutí, vyjádřené v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, jež žalobce přednesl k odůvodnění svého nároku. Vymezení předmětu sporu je tedy především věcí žalobce, což ostatně odpovídá i dispoziční zásadě ovládající civilní sporný proces. Vyšel-li v souladu s tím Vrchní soud v Praze z obsahu žaloby, nelze v takovém postupu spatřovat porušení žádného z aspektů práva na spravedlivý proces.

V souzené věci neshledal Ústavní soud důvod pro odklon od výše citovaných judikatorních závěrů a zcela na ně odkazuje.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.