III. ÚS 387/12
III.ÚS 387/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou, advokátem se sídlem v Opavě, Masarykova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011 č. j. 25 Cdo 3585/2009-251, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2008 č. j. 57 Co 340/2008-204 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 4. 2008 č. j. 26 C 56/2004-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Okresní soud v Opavě připustil změnu stěžovatelovy žaloby, učiněnou podáním ze dne 17. 10. 2005, a zamítl žalobu, aby prvnímu a druhému žalovanému (1. J. O. a 2. V. S., v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) bylo uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) 877 880 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.

Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že druhý vedlejší účastník mu způsobil škodu úmyslným jednáním, když nevyčkal, zda dlužník svůj dluh uhradí, a zastavil svoji nemovitost jinému zástavnímu věřiteli, aby získal další peněžní prostředky. Dovozuje, že právo na náhradu škody nemůže být promlčeno, a vyjadřuje nesouhlas též se závěry obecných soudů ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Namítá dále, že první vedlejší účastník mu způsobil škodu tím, že coby advokát neodstranil vady ústavní stížnosti, jíž se domáhal zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání druhého vedlejšího účastníka, čímž zamezil možnosti uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody. Posléze zpochybňuje zjištění obecných soudů o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním vedlejších účastníků a vznikem škody a obecným soudům konečně vytýká i přepjatý formalismus, představující sofistikované odepření spravedlnosti, jež odporuje nosným důvodům řady rozhodnutí Ústavního soudu, kupř. nálezu ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného ve vztahu k druhé procesní straně.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Stěžovateli příznivý závěr - v takto vymezených hranicích ústavněprávního přezkumu - však učinit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; přestože stěžovatel uplatňuje výtky z "přepjatého formalismu" při výkladu právních norem, představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti - materiálně hodnoceno - polemika se skutkovými zjištěními obecných soudů stran příčinné souvislosti mezi protiprávními jednáními vedlejších účastníků (žalobou identifikovanými s neodstraněním vad ústavní stížnosti prvním vedlejším účastníkem a postupem druhého vedlejšího účastníka, jestliže zatížil svoji nemovitost zástavním právem ve prospěch třetí osoby) a vznikem škody (spočívající v neuhrazení jeho pohledávky, resp. marném vynaložení nákladů jejího soudního vymáhání).

Obecné soudy ústavněprávně přijatelně položily důraz na okolnost, že výsledek řízení o ústavní stížnosti - žalobou přičítané pochybení prvního vedlejšího účastníka (advokáta) - byl způsobilý predisponovat výlučně řízení adhezní a neměl relevantní vliv na možnost stěžovatele domáhat se náhrady škody v řízení občanskoprávním.

Z hledisek ústavněprávního přezkumu nelze obecným soudům vytýkat, že bezprostřední příčinou majetkové újmy stěžovatele bylo porušení povinnosti dlužníka ze smlouvy o půjčce. Bez významu přitom nezůstává ani jejich související argumentace ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí, proti níž se stěžovatel vymezuje toliko obecným poukazem na možnosti překlenutí obsahových nedostatků právní úkonu výkladem.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak konkrétní důvody, proč je pokládá za protiústavní, nezveřejnil, a ani Ústavní soud žádné neshledává.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.