III. ÚS 3861/16
III.ÚS 3861/16 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Vaňka, zastoupeného Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 22 Cdo 88/2015-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2014 č. j. 16 Co 306/2014-70 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. dubna 2014 č. j. 41 C 338/2013-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně chráněného a zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že je vlastníkem konkrétního pozemku v katastrálním území Kunratice (dále jen "pozemek"). Obvodní soud vyšel z toho, že ke dni 1. 5. 1992 byl pozemek převeden Fondem národního majetku České republiky na společnost Vodní stavby a. s., ta jej převedla na stěžovatele kupní smlouvu uzavřenou ze dne 27. 4. 2000, následně jej stěžovatel kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2000 převedl na společnost GIENGER CENTRON, s. r. o. (dále jen "Gienger"), dříve A. VANĚK VELKOOBCHOD, spol. s r. o., s právními účinky vkladu ke dni 4. 2. 2002. Dne 23. 4. 2001 vedlejší účastnice u stěžovatele uplatnila vlastnické právo k pozemku podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 31. 6. 2006 sp. zn. 23 C 315/2003 bylo určeno, že vlastníkem pozemku je vedlejší účastnice, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 7 C 335/2007 byla stěžovateli uložena povinnost vrátit kupní cenu společnosti Gienger. V návaznosti na tato zjištění uvedený soud zkoumal, zda se stěžovatel stal vlastníkem pozemku na základě vydržení, dospěl však k závěru, že se tak nestalo, neboť vydržecí doba začala běžet dne 1. 5. 1992, dne 23. 4. 2001 mu vedlejší účastnice oznámila, že si nárokuje vlastnické právo k pozemku, přičemž uvedla, z jakého právního titulu. Od té doby stěžovatel nebyl v dobré víře, že je oprávněným držitelem pozemku. K tomu obvodní soud dodal, že stěžovatel neměl za této situace podávat (dne 4. 2. 2002) návrh na vklad pro společnost Gienger a že mohl přihlásit svou pohledávku z kupní smlouvy v konkursním řízení na majetek společnosti Vodní stavby a. s., na níž byl konkurs prohlášen dne 4. 9. 2003.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud zopakoval dokazování obsahem spisu obvodního soudu sp. zn. 23 C 315/2003 s tím, že v něm byla řešena otázka vydržení vlastnického práva stěžovatelem, jeho předchůdcem i nástupcem, přičemž soud je povinen z daného posouzení vycházet (§ 159a o. s. ř.), a poukázal na to, že rozhodnutí obecných soudů byla přezkoumána Ústavním soudem v usnesení ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 2916/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím výsledkem, že jejich závěry jsou z hlediska ústavnosti akceptovatelné.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem a stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že převedl vlastnické právo k pozemku kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2000 na společnost Gienger, takže požaduje-li určení svého vlastnického práva, nelze mu vyhovět, neboť vlastníkem pozemku být nemůže.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s ohledem na dobrou víru se nadále považoval za vlastníka pozemku, a tak podal žalobu na určení svého vlastnického práva, obecné soudy mu však nevyhověly. Dovolací soud měl prý v napadeném rozsudku uvést, že (stěžovatel) platně nabyl vlastnické právo k pozemku od společnosti Vodní stavby a. s., což má plynout i ze skutečnosti, že uvedený soud věnoval pozornost následujícímu převodu, k němuž došlo na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel se společností Gienger. Dle stěžovatele je tedy právní stav takový, že jako vlastník pozemku je v katastru nemovitostí zapsána vedlejší účastnice, avšak podle dovolacího soudu platně nabyl vlastnické právo právě on a následně je převedl na společnost Gienger. To má být, jak stěžovatel dále uvedl, podle dovolacího soudu důvod, proč se nemůže domáhat určení vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že vrátil společnosti Gienger kupní cenu podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7 C 335/2007, nemůže se ovšem na ní domáhat (opětovného) uhrazení kupní ceny. Tato společnost se přitom necítí být vlastníkem pozemku, neboť na něm vymohla vrácení kupní ceny. Z tohoto důvodu společnost Gienger nemůže vedlejší účastnici žalovat na určení, že je vlastníkem pozemku, navíc tato věc již byla pravomocně rozhodnuta. Stěžovatel se prý nemůže ani domáhat vrácení kupní ceny na společnosti Vodní stavby a. s., neboť ta podle dovolacího soudu na něj vlastnické právo k pozemku převedla platně. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že je v "patové" situaci, kterou nelze řešit jinak než ústavní stížností.

6. V návaznosti na to stěžovatel upozornil, že do této situace se dostal proto, že se spolehl na zápis v katastru nemovitostí a pozemek koupil od společnosti Vodní stavby a. s., tento pozemek držel téměř 10 let, aniž by jeho právo někdo zpochybnil. Dovolací soud se argumentačně nevypořádal s výsledky výše uvedených soudních řízení, v nichž navíc soudy dospěly k mylnému závěru, že vlastnické právo k pozemku nenabyl a dále ho platně nepřevedl. Stěžovatel poukázal také na to, že nebyl účastníkem řízení, v němž v rámci trojstranného vztahu (stěžovatel - Gienger - vedlejší účastnice) bylo určeno, že vlastníkem je vedlejší účastnice. Obecné soudy tak dle stěžovatele nedostatečně zhodnotily okolnosti individuálního případu, přičemž jediným spravedlivým, ústavně konformním řešením má být, že obecné soudy rozhodnou, že je vlastníkem pozemku on, přičemž o nápravu by se měly snažit tím spíše, že ho do takovéto situace samy uvrhly.

7. Napadené rozsudky jsou dle stěžovatele v rozporu s jeho právem vlastnit majetek, neboť byl zbaven vlastnického práva k pozemku i možnosti domáhat se vrácení kupní ceny po společnosti Gienger. Přitom vždy jednal v dobré víře, naopak v rozporu se zásadou vigilantibus iura jednala vedlejší účastnice, neboť "dopustila" řadu převodů, aniž by se ke svému vlastnictví hlásila, navíc on již pozemek začal revitalizovat. Stěžovatel namítl i rozpor napadených rozhodnutí se smyslem judikatury Ústavního soudu ve věcech "dobrověrného" nabytí vlastnictví s tím, že dovolací soud sice fakticky uznal jeho vlastnické právo, "formalisticky" však poukázal na následný převod, čímž měla být "podupána materiální spravedlnost". Rozpor měl nastat rovněž s ústavněprávní premisou, že je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, kde specifické okolnosti mohou být komplikované, resp. netypické, přičemž obecné soudy mají povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení, i když se to bude jevit složité, dovolací soud se ovšem z této povinnosti vyvázal. Dle stěžovatele měl rozhodovat čistě inter partes a v tomto vztahu má lepší (vlastnické) právo než vedlejší účastnice. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledal v tom, že byl zbaven vlastnického práva a nebylo mu umožněno domáhat se kupní ceny, čímž mu byla způsobena "velká nespravedlnost", kdy ze strany obecných soudů šlo ve smyslu judikatury Ústavního soudu o "sofistikované odůvodňování zřejmé nespravedlnosti".

III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

8. Ústavní soud vyzval k vyjádření Nejvyšší soud a vedlejší účastnici řízení. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 9. Vedlejší účastnice poukázala na řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 315/2003 s tím, že v něm byla posuzována dobrá víra nabyvatele a možnosti vydržení pozemku. Upozornila, že prodej pozemku byl spekulativní, a vyjádřila pochybnosti o tom, zda stěžovatel měl v úmyslu pozemek vlastnit. Přípisem ze dne 23. 4. 2001 byl pak stěžovatel upozorněn, že vlastníkem pozemku je ona, na což nijak nereagoval, ale podnikl kroky k přepisu pozemku v katastru nemovitostí. V řízení upozorňovala i na podezření z antidatování kupní smlouvy, a poukázala na to, že stěžovatel byl jednatelem společnosti Gienger a fakticky tuto společnost ovládal. Současně odmítla, že by dovolací soud uznal vlastnické právo stěžovatele, jak tvrdil, ztotožnila se se závěry tohoto soudu, jež se týkaly nabytí věci od "nevlastníka", a v této souvislosti uvedla, že obecné soudy k této otázce přistupovaly pečlivě, když přihlédly k tomu, že o vlastnictví a dobré víře již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 315/2003. Obecné soudy tedy věc posoudily a dospěly k závěru, že dobrá víra nebyla prokázána.

10. Jestliže stěžovatel poukázal na to, že musel vrátit kupní cenu, pak daný převod byl zcela účelový, dle vedlejší účastnice není ani pravda, že se stěžovatel nemohl domáhat vrácení kupní ceny na společnosti Vodní stavby a. s. Vedlejší účastnice také poukázala na to, že rozsudek, kterým bylo určeno její vlastnictví k pozemku, nabyl právní moci dne 16. 1. 2007 a jakékoliv jiné rozhodnutí po více jak 10 letech by narušovalo její právní jistotu.

11. Toto vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že dovolací soud jednoznačně konstatoval, že soudy nižších stupňů ignorovaly jeho judikaturu. Dle stěžovatele, kdyby soudy rozhodovaly v souladu s ní, nemohly by dospět k tomu, že nenabyl vlastnické právo, a to z toho důvodu, že jeho dobrá víra nebyla zpochybněna. Nepravdivé má být tvrzení, že byl upozorněn, že není vlastníkem pozemku, neboť již více jak rok byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí.

12. Tvrzení vedlejší účastnice o antedatované smlouvě nebylo v řízení prokázáno, pokud by byla z tohoto důvodu neplatná, znamenalo by to jen, že vlastníkem pozemku je právě on. "Zcestný" má být její argument, že neměl v úmyslu pozemek vlastnit, neboť to není důvod k odmítnutí ochrany vlastnickému právu, navíc jej sanoval a rekultivoval. Pozemek přes upozornění vedlejší účastnice převedl, protože byl neochvějně přesvědčen, že své vlastnické právo nabyl platně. Na základě pouhého tvrzení vedlejší účastnice o tom, že je vlastnicí pozemku, se nemohl domáhat vrácení kupní ceny, to mohl učinit, až soud pravomocně rozhodl o vlastnickém právu vedlejší účastnice, navíc protože nebyl účastníkem tohoto řízení, projevilo se zpochybnění vlastnického práva až později, když by žalován na vrácení kupní ceny společností Gienger.

13. K argumentaci vedlejší účastnice právní jistotou stěžovatel uvedl, že je třeba upřednostnit ochranu jeho práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu, a také poukázal na svou právní jistotu, kterou nabyl na základě zápisu v katastru nemovitostí. V testu proporcionality nemůže být "právní jistota z rozsudku" vydaného v řízení, jehož účastníkem nebyl.

14. Vyjádření dalších účastníků, tj. městského a obvodního soudu, Ústavní soud nežádal, neboť to z hlediska řízení o ústavní stížnosti nepovažoval za potřebné.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

18. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku poukázal na rozsudek svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), týkající se otázky nabytí vlastnického práva od "nevlastníka" na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, přičemž (v podstatě) vytkl odvolacímu soudu, že jeho právní úvahy nebyly s uvedenými judikáty v souladu, a proto shledal dovolání přípustným. Současně však uzavřel - což je pro posuzovanou věc podstatné - že žalobě nebylo možno vyhovět (tedy, že toto pochybení nemělo žádný vliv na výsledek řízení). To proto, že stěžovatel vlastníkem pozemku nemůže být za situace, kdy bylo v řízení prokázáno (a stěžovatel to nezpochybnil), že převedl vlastnické právo na společnost Gienger.

19. Daný závěr stěžovatel, jak plyne z ústavní stížnosti, vyložil tak, že dle dovolacího soudu měly být u něho splněny podmínky pro nabytí pozemku na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (kterýžto závěr má plynout i z toho, že dovolací soud věnoval pozornost následnému převodu pozemku na společnost Gienger). Takto však závěry dovolacího soudu interpretovat nelze. Stěžovatel totiž zcela pominul, že dovolací soud se otázkou, zda konkrétně v souzené věci byly splněny podmínky nabytí vlastnického práva k pozemku stěžovatelem od "nevlastníka", jak plynou z jeho judikatury, nezabýval, pouze o nich obecně informoval. A vyvodil-li stěžovatel, že snad dovolací soud považoval pravomocná a Ústavním soudem přezkoumaná soudní rozhodnutí vydaná ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 315/2003 za vadná, pak uvedený soud žádný takový závěr vyslovit ani nemohl, protože mu nepřísluší tato rozhodnutí přezkoumávat.

20. Z těchto důvodů je nutno dle názoru Ústavního soudu chápat závěry dovolacího soudu jinak. Stěžovatel se domáhal určení svého vlastnického práva k pozemku, to však s tvrzením (které vzal dovolací soud za prokázané), že v minulosti byl jeho vlastníkem, ale že jej převedl na společnost Gienger (a nyní argumentuje tak, že by měl být vlastníkem opět on, protože musel vrátit kupní cenu). Z toho ovšem plyne, že pokud by stěžovatel pozemek platně nabyl od společnosti Vodní stavby a. s., a dále jej převedl na společnost Gienger, jeho vlastníkem by měla být posledně uvedená společnost (a nebyl by zde důvod vracet kupní cenu), v opačném případě (nejsou-li zde jiné skutečnosti) vlastníkem musí být vedlejší účastnice; tato otázka již přitom byla posouzena a pravomocně rozhodnuta ve zmíněném řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 315/2003. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval v tom smyslu, že by mělo být určeno jeho vlastnické právo proto, že byl poškozen na svém majetku zejména tím, že mu nebyla vrácena částka, kterou vynaložil na pořízení pozemku, a že by takové rozhodnutí bylo spravedlivým řešením nastalé (údajně patové) situace. Jakkoli má Ústavní soud výhrady ke strohosti, s jakou se Nejvyšší soud vypořádal s tímto "pozadím" řešeného soudního sporu, jeho závěrům nelze upřít racionální jádro, resp. je nelze považovat za extrémně rozporné s tím, co bylo v předchozím řízení před obecnými soudy zjištěno.

21. Nutno dodat, že i kdyby Ústavní soud přes specifika daného případu shledal "použitelnost" judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se nabytí vlastnictví od "nevlastníka", nemohl by dospět k závěru, že výsledek soudního řízení byl z hlediska ústavnosti neakceptovatelný. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval zvláštními okolnostmi případu, konkrétně že se nemohl domáhat vrácení kupní ceny na společnosti Vodní stavby a. s., protože na její majetek byl prohlášen konkurs, a že on sám musel vrátit kupní cenu společnosti Gienger. Ovšem byl-li i přes upozornění vedlejší účastnice stěžovatel, jak uvedl ve své replice, "neochvějně" přesvědčen, že může převést pozemek na třetí osobu, vědomě podstoupil riziko neplatnosti takového převodu s jeho případnými negativními důsledky, což sotva může být přičítáno vedlejší účastnici, stejně jako to, že na majetek společnosti Vodní stavby a. s. byl později prohlášen konkurs. Z ústavní stížnosti plyne, že určení vlastnictví má být jakýmsi "náhradním řešením" toho, že se stěžovatel nemůže domoci vrácení kupní ceny, kterou uhradil společnosti Vodní stavby a. s. V této souvislosti se však musí Ústavní soud ztotožnit s názorem obvodního soudu, že stěžovatel danou pohledávku mohl (jako podmíněnou) do konkursu přihlásit, a navíc pro případ, že vedlejší účastnice porušila svou povinnost podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., se mohl na ní domáhat náhrady škody, jak s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2232/2000 zmínil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2916/07. Oproti tomu lze vzít v úvahu, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 315/2003, kde byla úspěšná vedlejší účastnice, se řešila otázka platného nabytí pozemku i právními předchůdci společnosti Gienger, přičemž stěžovatel se několik let po jeho pravomocném skončení snaží znovu tytéž otázky otevřít s tím, že mají být posouzeny jinak. Za takto popsané situace by bylo dle názoru Ústavního soudu třeba akcentovat princip právní jistoty, jak argumentovala vedlejší účastnice, a do stávajících právních pozic již nezasahovat.

22. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.