III. ÚS 3839/11
III.ÚS 3839/11 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2011 č. j. 11 Co 325/2011-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 12. 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a k neposkytnutí ochrany jejím právům (čl. 90 Ústavy České republiky).

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2011 č. j. 62 C 68/2009-118 zamítl žalobu, aby žalovaný O. P. byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 144 000 Kč s úroky z prodlení za dobu od 3. 6. 2009 do zaplacení, dále částku 108 000 Kč, eventuálně částku 465 500 Kč (výrok I). Stěžovatelka byla povinna zaplatit na nákladech řízení vedlejšího účastníka částku 58 248 Kč České republice na účet Okresního soudu v Ostravě (výrok II).

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelky shora uvedené rozhodnutí okresního soudu svým rozsudkem ze dne 20. 9. 2011 č. j. 11 Co 325/2011-159 ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 46 680 Kč státu na účet Okresního soudu v Ostravě, a dále stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 720 Kč státu na účet Okresního soudu v Ostravě.

Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3) zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, jelikož dovolání jen proti výroku odvolacího soudu o povinnosti účastníka nahradit náklady řízení není podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přípustné.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že odvolací soud ve svém shora uvedeném rozhodnutí neaplikoval § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Z důvodu své tíživé osobní situace (je důchodkyně a nemocná) poukazovala na skutečnost, že částka, kterou je povinna na nákladech řízení uhradit, je pro ni téměř neskutečná a představuje její půlroční příjem. Krajský soud v Ostravě však, podle názoru stěžovatelky, k žádné z těchto mimořádných okolností nepřihlédl. Předmětný rozsudek proto považuje za nedostatečně odůvodněný a navíc také v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečná, jak vyplývá přímo z citace tohoto ustanovení, a na daný případ nedopadá. V předmětné věci jde podle jeho přesvědčení o zjevné zneužívání práva, neboť stěžovatelka u soudu podala již minimálně 25 žalob. Jak Krajský soud v Ostravě dále sdělil, nelze přehlédnout také skutečnost, že i vedlejšímu účastníkovi byla v předmětné věci ustanovena právní zástupkyně. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces, upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny, proto dle názoru obecného soudu porušeno nebylo. Krajský soud v Ostravě rovněž souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Pokud jde o otázku rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, tou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně (viz například nález sp. zn. I. ÚS 401/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Dovodil přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).

Ve vztahu k § 150 o. s. ř. již Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že obecné soudy by měly přistupovat k interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení, jež umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit zásadu úspěchu ve věci, vždy s vědomím faktu, že tato zásada má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního řízení sporného. Tento požadavek plně platí pro hledání významu citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné.

Uznávaná literatura v souvislosti s použitím § 150 o. s. ř. uvádí, že "při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další" (viz Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673-674).

Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. není v tomto případě namístě. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 62 C 68/2009 vyplývá, že majetkové, sociální a osobní poměry vedlejšího účastníka jsou, podobně jako v případě stěžovatelky, značně nevýhodné. Tudíž dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do jeho majetkové sféry by pro něj, jako úspěšného účastníka, byl velmi nepříznivý. Z tohoto důvodu by nebylo možné spravedlivě po něm požadovat, aby náklady, vynaložené v souvislosti s předmětným řízením, nesl ze svého.

Závěrem lze konstatovat, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě nelze označit jako svévolný či excesivní a jím provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecný soud svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhl do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož porušení se v ústavní stížnosti dovolávala.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.