III. ÚS 3837/11
III.ÚS 3837/11 ze dne 23. 1. 2014

Meze projednání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Karla Makala, 2. Rudolfa Makala, zastoupených Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 26 Cdo 5012/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 20 Co 396/2008, takto:
Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 26 Cdo 5012/2009-241, Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 č. j. 20 Co 396/2008-187 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2008 č.j. 20 C 31/2008-149 se ve vztahu k prvnímu stěžovateli zrušují.

Ústavní stížnost se ve vztahu k druhému stěžovateli odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 3 a contrario a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co jeho prvotní zamítavé rozhodnutí, jakož i měnící rozhodnutí Městského soudu v Praze byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3888/2007) rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 č. j. 20 C 31/2008-149 znovu zamítl žalobu vedlejšího účastníka Larue, a. s., se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 802/7 o vyklizení jedné místnosti o velikosti 32 m2 "napravo od bytu č. 1 v prvním podlaží domu v P.", a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 č. j. 20 Co 396/2008-187 tento rozsudek opětovně změnil tak, že žalobě o vyklizení proti oběma žalovaným stěžovatelům vyhověl. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 26 Cdo 5012/2009-241zamítl.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že předmětná místnost byla v minulosti (v letech 1963 až 1964) "scelena" se zbývající částí jejich bytu, což by podle jejich názoru nebylo možné, pokud by i tento prostor nebyl předem řádně změněn na bytový. Nedochovalo-li se příslušné správní rozhodnutí o změně určení těchto prostor, měly obecné soudy vzít v úvahu jejich reálné možnosti prokazovat existenci skutečností, ke kterým nutně muselo dojít v době před více než 40 lety, a poskytnout jim vyšší míru ochrany. Podstatou problémů je, že původní vlastník, kterým byl stát, k předmětným prostorám nevedl řádnou dokumentaci, a vedlejší účastník z tohoto nedostatku těží. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že břemeno pochybení státu přenášejí na jejich stranu, přestože současný vlastník nabyl předmětné prostory právě od něj, a oni (resp. dříve jejich rodiče) sporné prostory nepřetržitě čtyřicet let v dobré víře užívali jako nájemci bytu.

II.

4. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí, ze kterého vyplývá právní zdůvodnění závěru, na jehož základě byla žaloba na vyklizení shledána důvodnou.

5. Městský soud k témuž uvedl, že v předmětné věci nelze dovodit zneužití vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny ze strany žalobkyně, jestliže se domáhají vyklizení prostor, užívaných stěžovateli bez právního důvodu. Stěžovatelé podle jeho názoru polemizují se závěry, které vycházejí z konstantní judikatury, a jsou adekvátně opřená o skutkové okolnosti případu, pročež jejich námitky nemají ústavněprávní rozměr a jsou pouhým prostředkem k dalšímu instančnímu přezkumu.

6. Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření zdůraznila, že považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za správná jak po stránce skutkové tak právní, a odkázala zejména na právní názory, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99. Odmítla, že by jakkoli zneužila svého vlastnického práva, a připomněla, že stěžovateli zdůrazňované pochybení státu jí nelze přičítat k tíži, neboť ani ona tento stav nezavinila. Žalobou pouze chránila své základní právo, které má dle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listinou stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Vedlejší účastnice proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a navrhla, aby byla zamítnuta.
III.

7. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odtud sice neplyne garance rozhodnutí "správného", pod jeho ochranou jsou však situace, kdy interpretace podústavního práva a procesní postupy, k nimž se obecné soudy uchýlily, založily porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem zjevného ignorování příslušné kogentní normy či neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má dále každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

10. Platí též, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, což se v dané věci zjevuje zvláště naléhavě proto, že nemohl přehlédnout následný průběh řízení v dané věci.

IV.

11. Usnesením ze dne 11. 9. 2012 č.j. 20 C 31/2008-306 Obvodní soud pro Prahu 4 sice zamítl žalobu stěžovatelů na obnovu řízení, vyhověl však žalobě pro zmatečnost druhého stěžovatele a "ve vztahu k němu" shora označené rozsudky soudu prvního a druhého stupně zrušil, neboť zjistil, že byl (rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 1. 2006 č. j. P 1702000-203, též sp. zn. P 342/2006) omezen ve způsobilosti k právním úkonům a nebyl v řízení řádně zastoupen (§ 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

12. Z procesního spisu se podává, že řízení o žalobě vedlejšího účastníka o vyklizení předmětné místnosti proti druhému stěžovateli dále probíhá, a je skutkově soustředěno k nově předloženým důkazům, jmenovitě kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 16. 10. 1967, rozhodnutí o sloučení "administrativně rozděleného" bytu ze dne 13. 11. 1967 a zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 27. 11. 1967, což jsou důkazy, jejichž absence v původním řízení byla rozhodující příčinou neúspěchu obou stěžovatelů.

V.

13. Z hlediska výše citovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny je napříště určující postavení prvního stěžovatele; je totiž zjevné, že dalším vedením řízení jen proti stěžovateli druhému jsou tato základní práva v jeho osobě evidentně porušena, neboť byl jak z procesu tak jeho budoucího výsledku vyloučen.

14. Stalo se tak coby důsledek procesního postupu obvodního soudu, který o žalobě pro zmatečnost druhého stěžovatele rozhodl v rozporu s ustanovením 235d písm. c) o. s. ř., neboť přehlédl, že oba stěžovatelé jsou ve věcně rovnocenné pozici nositelů společného práva, a z povahy věci samé se rozhodnutí v řízení vydané musí vztahovat na "všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně"; je tomu tak již proto, že obrana stěžovatelů proti žalobnímu nároku spočívá (a nemůže tomu být jinak) na tvrzení o vzniku práva společného nájmu bytu z důvodu jeho přechodu ve smyslu ustanovení § 700 a násl., resp. § 706 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

15. Pakliže obvodní soud nezrušil ve smyslu označeného procesního ustanovení žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně i ve vztahu k prvnímu stěžovateli, ustavil pro další řízení poměry podústavního excesu, který má - v intencích citovaných článků Listiny pro absenci statusu účastníka řízení - i rozměr ústavněprávní. Není-li v procesních možnostech obecných soudů, aby byl tomu odpovídající stav napraven, nezbývá, než aby tak učinil Ústavní soud; smyslem tohoto kroku je umožnit, aby řádným účastníkem dalšího - nyní vedeného - stadia řízení o původním nároku před soudem prvního stupně byl nejen stěžovatel druhý, nýbrž stěžovatelé oba, jak je to hmotněprávně i procesně nutné (a potřebné i pro vedlejšího účastníka pro případ, že by jeho žalobě bylo vyhověno).

16. Z důvodů efektivity a procesní ekonomie tak Ústavní soud učinil způsobem vyjádřeným ve výroku nálezu, byť rozhodnou ústavněprávní vadu nelze přímo spojovat s rozhodnutími, jež byla ústavní stížností napadena; Ústavní soud přistoupil ke zrušení i "souvisejícího" předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jinak by účastenství prvního stěžovatele v nynějším řízení před ním neotevřel. Nastolený účinek je identický s tím, jako kdyby bylo (procesně nákladně) odstraněno rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, což ostatně v daném okamžiku již ani není možné (§ 72 odst. 3, § 74 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

17. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud ve výroku označená rozhodnutí ve vztahu k prvnímu stěžovateli zrušil.

VI.

18. Jiná je situace ohledně stěžovatele druhého, neboť cíle, který sledoval předmětnou ústavní stížností, bylo již dosaženo kasačním rozhodnutím obecného soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost, a v jeho případě řízení o proti němu uplatněném nároku nadále i reálně probíhá. Zrušením dosud vydaných rozhodnutí (rozhodnutí dovolacího soudu je poté bez procesní relevance) se tak utvořil stav, kdy je ve vztahu k němu ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Tento výsledek se za uvedených okolností nemůže jakkoliv nepříznivě projevit v jeho právní sféře, a proto Ústavní soud nevyvozoval obvyklé důsledky z toho, že založení zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti je postiženo viditelným procesním nedostatkem.

19. V tomto "osobním" rozsahu proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

VII.

20. K otázkám vzneseným stěžovateli v ústavní stížnosti se za popsaných okolností Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.