III. ÚS 383/16
III.ÚS 383/16 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Khyna, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. Nao 308/2015-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2, jakož i čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. Nao 308/2015-57 bylo rozhodnuto, že soudci senátu 78 Ad správního úseku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Petr Indráček a JUDr. Jana Závislá nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 78 Ad l/2015.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

4. V souladu s § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především zákonnými procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné zákonné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

7. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).

8. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců správního úseku krajského soudu, vznesené stěžovatelem, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, proti kterému není opravný prostředek přípustný (§ 53 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance, jež mu, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.

9. Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní posuzovanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení před krajským soudem neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky soudního řádu správního v rámci řízení o jeho správní žalobě. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě rozhodnutí již citovaných i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, sp. zn. II. ÚS 520/07, sp. zn. III. ÚS 1603/13, sp. zn. II. ÚS 866/14).

10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když v předmětné věci neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

JUDr. Radovan Suchánek v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.