III. ÚS 383/05
III.ÚS 383/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 383/05

Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky I. H., zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou Advokátní kanceláře Mašek a spol., se sídlem Boušova 792, Praha 9, adresa pro doručování: Husitská 63, 130 00 Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005 sp. zn. 5 Tdo 527/2005, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2004 sp. zn. 4 To 617/2003 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. června 2003 sp. zn. 2 T 66/98, t a k t o :

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. června 2003 sp. zn. 2 T 66/98 byla stěžovatelka pro blíže popsané jednání uskutečněné v roce 1997 uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále jí bylo uloženo spolu s další obžalovanou společně a nerozdílně nahradit poškozenému přesně specifikovanou škodu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2004 sp. zn. 4 To 617/2003 bylo zamítnuto jako nedůvodné její odvolání směřující proti prvostupňovému odsuzujícímu rozsudku a následně podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. dubna 2005 sp. zn. 5 Tdo 527/2005 odmítl. Vyšel z toho, že bylo podáno, pro skutkovou polemiku stěžovatelkou podřazovanou pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 256b odst. 1 tr. řádu, když mimo to nezohlednil námitku, dle níž mělo být trestní stíhání zastaveno. Tato totiž byla formulována relevantně až v doplnění dovolání, k němuž došlo, byť k výzvě soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 1 tr. řádu, po uplynutí lhůty uvedené v § 265e odst. 1, 2 tr. řádu, přičemž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že takto doplněné dovolání nelze v rámci jeho rozhodování pro výlučnost časového vymezení dovolací lhůty v naposledy citovaném ustanovení již zohlednit. Předmětná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, jejíž námitky lze koncentrovat do tří okruhů. Předně uvádí, že obecné soudy nepostupovaly ve shodě se zásadou in dubio pro reo a předkládá odlišný náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů. V tom rámci rovněž namítá stran skutkových závěrů neexistenci opory jediného přímého důkazu a soudu prvního stupně vytýká nepřípustné předestření úředních záznamů o podání vysvětlení. Druhý okruh námitek vychází z toho, že trestní stíhání v její věci mělo být pro nepřiměřené průtahy způsobené orgány činnými v trestním řízení zastaveno, s čímž je úzce spjata i třetí rovina argumentace upínající se k tvrzenému nesprávnému výkladu dosahu obsahu § 265h odst. 1 tr. řádu ve vztahu k § 265e odst. 1, 2 tr. řádu. V uvedeném postupu stěžovatelka spatřuje dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhala, aby je Ústavní soud nálezem zrušil. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Ústavní soud přezkoumal obsah vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 2 T 66/98 z pohledu námitek stěžovatelky, přičemž porušení práv vedoucí ke kasaci rozhodnutí obecných soudů neshledal. Napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v mezích argumentačního pole vytčeného provedeným dokazováním logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodněna. Nikterak se nejedná o případ extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, odůvodňující ingerenční zásah Ústavního soudu, který stěžovatelka konečně ani netvrdí (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Opodstatněnou námitku stěžovatelky ohledně nepřípustného použití předmětných úředních záznamů akceptoval již odvolací soud a k tomuto pochybení rovněž při své přezkumné činnosti v relaci ke stabilizaci skutkového základu věci řádně přihlédl. Pokud se týče závěrů Nejvyššího soudu ve vztahu k interpretaci § 265h odst. 1 tr. řádu se zřetelem k § 265e odst. 1, 2 tr. řádu, tj. ke skutkové procesní situaci, v níž je k výzvě soudu prvního stupně učiněné po uplynutí lhůty dle § 265e odst. 1, 2 tr. řádu dovolání doplněno, je si III. senát Ústavního soudu vědom důsledků plynoucích z nálezu sp. zn. IV. ÚS 134/03 (byť na něj stěžovatelka nepoukazuje), dle kterého se jedná o doplnění řádné a na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje. Nahlíženo na trestní proces jako na strukturovaný, leč jednotný a logicky provázaný celek, jímž má být v souhrnu dosaženo účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. řádu), dospěl Ústavní soud ve věci stěžovatelky nicméně k závěru, že zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu konsekvencí z citovaného nálezu se podávajících by nevedlo ke změně výsledku tohoto procesu. Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 (uveřejněného na internetových stánkách ÚS ČR - www.usoud.cz), nepřiměřená délka řízení by měla být zohledněna především primárně v aspektu ukládání trestu a zastavení trestního stíhání představuje spíše jednak krajní prostředek, přitom použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl podmínky pro postup dle § 223 odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu [resp. § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Vycházeje z řečeného, nutno konstatovat, že trest odnětí svobody byl stěžovatelce uložen předně výrazně v dolní polovině trestní sazby (v trvání jednoho roku při trestní sazbě šest měsíců až tři léta, § 250 odst. 2 tr. zák.) a současně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Lze takto vyvodit, že relevantní intence rozhodovacích důvodů předmětného nálezu byly tudíž v tomto ohledu naplněny. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta, jak z výroku usnesení se podává [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. února 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.