III. ÚS 3798/15
III.ÚS 3798/15 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Maška, zastoupeného Mgr. Miroslavem Gejdošem, advokátem, sídlem nám. Republiky 1079/1a, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2015 č. j. 25 Cdo 4556/2015-274, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. července 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270 a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. června 2015 č. j. 11 C 158/2005-262, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel napadl dne 22. 6. 2012 žalobou na obnovu řízení rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 3. 2006 č. j. 25 Co 553/2005-84, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2006. Společně s podáním žaloby požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 9. 9. 2012 č. j. 11 C 158/2005-109 nebylo žádosti vyhověno. Toto rozhodnutí bylo rovněž potvrzeno Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 11. 2012 č. j. 25 Co 535/2012-118.

4. Usnesením okresního soudu ze dne 25. 7. 2014 č. j. 11 C 158/2005-205 bylo řízení o žalobě stěžovatele zastaveno, což následně potvrdil i krajský soud usnesením ze dne 22. 9. 2014 č. j. 19 Co 344/2014-214.

5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, přičemž opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.

6. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 C 158/2005-262 byla žádost stěžovatele odmítnuta. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že u stěžovatele není splněn ani jeden z předpokladů osvobození od soudních poplatků, přičemž se soustředil jak na majetkové poměry, tak i na otázku, zda v nyní posuzované věci nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V prvé řadě dospěl k závěru, že na stěžovatele nelze pohlížet jako na osobu nemajetnou, neboť má pravidelný měsíční příjem, v řízení o pozůstalosti mu připadl do výlučného vlastnictví podíl u stavebního bytového družstva s právem nájmu dvou družstevních bytů a těž vlastní nemovitou věc. Podle okresního soudu šlo rovněž o bezúspěšné uplatňování práva, neboť žalobou na obnovu napadený rozsudek nabyl právní moci dne 26. 4. 2006, přičemž žaloba byla podána až 22. 6. 2012, tedy po více než šesti letech.

7. Proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal odvolání. V něm uvedl, že z důvodu nedostatku prostředků není schopen opatřit si zástupce, že po zemřelé manželce nic nezdědil a že mu jeho měsíční příjem nestačí.

8. Usnesením krajského soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Z odůvodnění vyplývá závěr, že majetkové poměry stěžovatele neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, kdy dokonce uzavřel, že stěžovatel se hodlá zbavit svého majetku či jiných výhod, aby dosáhl vyhovění návrhu.

9. Řízení o dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 9. 2014 č. j. 19 Co 344/2014-214 bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 4556/2015-274 zastaveno pro nedostatek povinného zastoupení.

II. Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že objektivně splnil všechny předpoklady osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.

11. K prvnímu předpokladu vyhovění žádosti ve stížnosti doplňuje, že v rámci dovolacího řízení mu tíživá ekonomická situace nedovolila zajistit si z vlastních prostředků advokáta. V tomto bodě poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, z níž vyplývá, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků, resp. o ustanovení zástupce z řad advokátů, je nutné vzít v úvahu i sociální poměry, zdravotní stav žadatele, množství disponibilních prostředků apod. Opomenuty však nemohou být ani závazky tížící žadatele. Stěžovatel proto uvádí, že soudy měly vzít v úvahu rovněž jeho pokročilý věk a měly poměřit jeho příjmy s výdaji. K tomu současně dodává, že po něm nelze spravedlivě požadovat zpeněžení nemovitého majetku.

12. K druhému předpokladu vyhovění žádosti stěžovatel uvádí, že soudy nezohlednily okamžik doručení žalobou napadeného rozsudku. Zatímco rozsudek měl nabýt právní moci dne 26. 4. 2006, byl mu doručen až dne 28. 3. 2012, tedy necelé tři měsíce před podáním žaloby na obnovu řízení. Proto je nutno ji považovat za podanou včas, nikoliv za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

III. Vyjádření účastníků

13. Ústavní soud vyzval účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud opakovaně poukázal na majetkové poměry stěžovatele a datum podání žaloby na obnovu, k němuž došlo po více než šesti letech od právní moci napadeného rozsudku. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že setrval na své dosavadní praxi ohledně placení soudního poplatku za dovolací řízení. Soudní poplatek se z podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání soudních poplatků neplatí. K tvrzení stěžovatele, že dovolací řízení nemělo být zastaveno pro nedostatek povinného zastoupení, uzavřel, že nemohl postupovat jinak. Stěžovatel byl usnesením okresního soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 11 C 158/2005-218 vyzván, aby si pro dovolací řízení zvolil advokáta. Jeho žádost o ustanovení advokáta ze dne 4. 1. 2015 byla zamítnuta usnesením okresního soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 C 158/2005-263, což bylo potvrzeno i usnesením krajského soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270. Proti tomuto usnesení však stěžovatel nepodal dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že má nastaven procesní mechanismus, s jehož pomocí může sám řešit případy majetkových obtíží dovolatelů, k tomu je ale třeba právě podání dovolání. Věc však byla Nejvyššímu soudu předložena pouze k rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků, při němž rovněž musí být splněna podmínka povinného zastoupení.

14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovateli k replice. Ten v jejím rámci zopakoval svá tvrzení o tíživé ekonomické situaci a neschopnosti si z vlastních prostředků opatřit advokáta, resp. zaplatit soudní poplatky. Opětovně poukázal na okamžik doručení žalobou napadeného rozsudku, k němuž mělo dojít až v roce 2012.
IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

15. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je zčásti opožděná.

16. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 4556/2015-274 bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatele podaném proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 9. 2014 č. j. 19 Co 344/2014-214, nikoliv proti ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270 a proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 C 158/2005-262 začala běžet dnem 29. 8. 2015, tedy den následující po dni, k němuž nastoupily účinky doručení usnesení krajského soudu (k tomu viz doručenku ve spise vedeném pod sp. zn. 11 C 158/2005 připojenou k originálu usnesení č. l. 270-271). Vzhledem k tomu, že k podání ústavní stížnosti, byť prostřednictvím okresního soudu, došlo dne 17. 12. 2015, je nutno ji v tomto rozsahu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděnou.

17. Ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti, tedy proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 4556/2015-274, Ústavní soud uvádí, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 4556/2015-274 je zjevně neopodstatněná.

19. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

20. Z žádné části obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, v čem konkrétně mělo postupem Nejvyššího soudu dojít k pochybení, resp. k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu. Veškerá argumentace stěžovatele je zaměřena pouze na předpoklady osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Tato otázka však nebyla předmětem dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, neboť ten měl podle dovolání přezkoumat usnesení krajského soudu ze dne 22. 9. 2014 č. j. 19 Co 344/2014-214 a okresního soudu ze dne 25. 7. 2014 č. j. 11 C 158/2005-205 o zastavení řízení o žalobě na obnovu řízení. Otázka osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad zástupců byla naopak předmětem unesení krajského soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270 a okresního soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 C 158/2005-262. Ústavní stížnost proti těmto usnesením je však opožděná (viz bod 16). Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolací řízení zastavit pro nedostatek zastoupení stěžovatele.

21. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 25 Co 257/2015-270 a proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 C 158/2005-262 byla podána po lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, byla v tomto rozsahu podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako opožděná. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.