III. ÚS 3797/13
III.ÚS 3797/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Homolky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, v substituci Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha, advokáta se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2013 č. j. 20 Cdo 1784/2012-168, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. března 2012 č. j. 22 Co 261/2012-143 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2011 č. j. 21 Nc 7555/2007-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 15. prosince 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 37 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na zastavení exekuce, vedené proti stěžovateli a dalšímu povinnému u okresního soudu pod sp. zn. 21 Nc 7555/2007, k vymožení pohledávky 1 001 245,25 Kč s příslušenstvím. Tohoto zastavení exekuce se stěžovatel domáhal z důvodu započtení jeho pohledávky vůči bance, která byla ve zmíněném exekučním řízení v postavení oprávněné. Okresní soud však shledal, že jak stěžovatelovo získání pohledávky na základě smlouvy o jejím postoupení, tak jednostranné započtení pohledávky jsou právní úkony neurčité (a contrario ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), pročež stěžovatelův návrh na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně rozhodnutí okresního soudu potvrdil, přičemž toliko dodal, že hodnocení platnosti, resp. určitosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky je nadbytečné, jelikož vzhledem k neurčitosti jednostranného započtení, spočívajícím v nejasnosti výše a splatnosti sporné pohledávky, nemůže jakékoliv hodnocení této smlouvy změnit správnost závěru o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zastavení předmětné exekuce. Proti rozhodnutí krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nevymezil v odůvodnění podaného dovolání žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Dle stěžovatele nebyla v řízení před obecnými soudy zajištěna rovnost zbraní obou stran exekučního řízení, protože soudy odmítly provést základní stěžovatelem navrhovaný důkaz, jež by ozřejmil výši stěžovatelovy pohledávky vůči oprávněné, čímž by byla odstraněna soudy vytýkaná nejasnost stěžovatelova jednostranného započtení. Tím byla opomenuta zásada materiální pravdy. Soudy rovněž nesprávně přisvědčily námitce oprávněné banky stran neplatnosti smlouvy o postoupení sporné pohledávky uzavřené mezi stěžovatelem a subjektem poskytujícím v minulosti oprávněné bance odborné služby. Tato námitka je dle stěžovatele ryze účelová, neboť oprávněná banka i přes tvrzení o neplatnosti smlouvy nepožadovala zpět za služby již v minulosti vyplacené částky. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na jiné podezřelé aktivity oprávněné banky, resp. bankovního a finančního sektoru v České republice vůbec. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Vzhledem k povaze stěžovatelem uplatněných námitek je třeba především připomenout ustálený závěr rozhodovací činnosti Ústavního soudu, dle nějž není tento, jakožto ústavní orgán, stojící mimo soustavu obecných soudů, příslušný k běžnému přezkumu jejich rozhodovací činnosti, nevystoupí-li při ní obecné soudy z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. V takové situaci musí Ústavní soud jak rozsah dokazování, tak konkrétní závěry z něj vyvozené respektovat, a to i v případě, že by se s nimi neztotožnil, neboť v opačném případě by se sám dopustil nepřípustné svévole a zásahu do ústavně chráněné nezávislosti soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).

7. Takové porušení ústavních kautel práva na spravedlivý proces a soudní ochranu však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. K námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu třeba uvést, že tím obecné soudy neporušily žádné stěžovatelovo ústavní právo. Právo na rovné postavení před soudem nelze interpretovat jako povinnost soudu provést všechny stranami navržené důkazy, je-li neprovedení důkazu racionálně odůvodněno, jak se se stalo v projednávané věci (viz sub 2). Stejně tak je Ústavní soud nucen hodnotit i soudy provedenou aplikaci a interpretaci obyčejného (podústavního) práva. Jejich právní závěry jsou logicky uspořádané, dostatečně právně i skutkově podložené a odpovídající klíčovým zásadám a ustálené praxi výkladu občanského práva hmotného i procesního. Není bez významu i ta okolnost, že stěžovatelova ústavní stížnost navíc proti závěrům obecných soudů nijak konkrétně nebrojí. Samotná argumentace, spočívající v polemice se závěry obecných soudů a poukazující na nemravnost chování oprávněné banky, jíž se cítí být stěžovatel dotčen, v kontextu projednávané věci k zásahu Ústavního soudu nemůže vést.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.