III. ÚS 3773/13
III.ÚS 3773/13 ze dne 16. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Prudíkové, zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 27, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2013 č. j. 5 Cmo 244/2012-206 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2013 č. j. 29 Cdo 2376/2013-252, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 11. 12. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.

2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 4. 2012 č. j. 1 Cm 378/2009-155 rozhodl, že návrh stěžovatelky (navrhovatelky) na určení, že je členkou bytového družstva, se zamítá. V odůvodnění uvedl, že považuje písemné prohlášení o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 11. 2002 za dostatečně určitý projev vůle vyjádřené v souladu s § 230 poslední věty obchodního zákoníku. V oznámení o převodu členství nemusí být uvedeno, zda se jednalo o převod úplatný či nikoli. Podle soudu byl uvedený převod úplatný, protože nabyvatel zaplatil dluhy na nájemném za navrhovatelku vůči bytovému družstvu. Proto se účastník řízení 1), tedy syn stěžovatelky, stal členem bytového družstva.

3. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. V odůvodnění uvedl, že listina ze dne 27. 11. 2002 je písemným oznámením dosavadního člena (navrhovatelky) o převodu členství a obsahuje též písemný souhlas nabyvatele členství (účastníka řízení 1) a tento úkon byl učiněn v souladu s platnou právní úpravou (§ 230 obchodního zákoníku). V konkrétním případě se jedná o to, zda písemnému oznámení předcházelo platné uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu. Smluvní strany nemusí předložit družstvu smlouvu o převodu členských práv a povinností, postačuje zaslání či předložení písemného oznámení ve smyslu § 230 obchodního zákoníku. Z toho plyne, že platná právní úprava nevyžaduje u dohody o převodu členských práv a povinností písemnou formu. Podle vrchního soudu účastník 1) uzavření smlouvy o převodu členství v ústní formě prokázal. Odvolací soud přihlédl k tomu, že smlouva byla uzavírána mezi nejbližšími příbuznými (matka a syn), a proto je pochopitelná ústní forma. Navrhovatelka se opakovaně dostala do pro ni těžko řešitelné finanční situace, a proto proti ní bylo opakovaně zahájeno soudní řízení o vyklizení bytu. Je tak logické, že účastník řízení 1) měl oprávněnou obavu, aby nedošlo k vyklizení bytu. V té době očekával s partnerkou narození dítěte. Nejrozumnějším řešením bylo převedení členských práv a povinností na něho jako na osobu spolubydlící. Odvolací soud neuvěřil stěžovatelce, že při podpisu písemného oznámení o převodu členství nevěděla, že podpisem této listiny a jejím předložením družstvu oznamuje, že předtím došlo k uzavření smlouvy o převodu členství. Převod byl sjednán bezúplatně, což odvolací soud odůvodnil konkrétní argumentací (str. 6). Odvolací soud proto uzavřel, že došlo k uzavření dohody o převodu členství v bytovém družstvu v ústní formě, což je v souladu s § 230 obchodního zákoníku.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že podstatou dovolací argumentace je námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro dovolatelku překvapivé, neboť odvolací soud, který - na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž měl převod za úplatný - uzavřel, že navrhovatelka převedla svá práva a povinnosti spojená se členstvím v družstvu na J. P. bezúplatně. Nejvyšší soud podotkl, že rozhodnými otázkami, tj. zda k převodu vůbec došlo a zda byla členská práva a povinnosti převedeny platně, se zabýval již soud prvního stupně, pročež o "překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného zčásti na opačném skutkovém závěru, než učinil soud prvního stupně, nemůže být řeči.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá svoji verzi události. Tvrdí, že neexistuje právní důvod převodu členství, neboť smlouva o převodu členství uzavřena nebyla. I její syn coby účastník 1) uvedl nejprve, že žádnou smlouvu neuzavřel a až později ve vyjádření k odvolání stěžovatelky začal tvrdit, že smlouva byla údajně uzavřena ústně, což jsou tvrzení vnitřně rozporná a odvolací soud k tomu nepřihlédl. Podpis na listině ze dne 27. 11. 2002 byl na ní vylákán, jejím úmyslem nebylo nikdy provést převod členství. Právní posouzení odvolacího soudu, že smlouva u převodu členství nemusí být uzavřena písemně, je v rozporu s § 63 obchodního zákoníku ve spojení s § 260 a 230 téhož zákona, když právní úkony týkající se družstva musí být, pokud zákon nestanoví jinak, v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Bylo povinností vrchního soudu zkoumat, zda nedošlo, s ohledem na chování účastníka vůči stěžovatelce a její následného jednání (včetně trestního oznámení), ke splnění podmínek podle § 630 občanského zákoníku k vrácení daru.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla navrhovatelkou v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Jako orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR Ústavní soud respektuje příslušnost obecných soudů rozhodovat v rámci kautel práva na spravedlivý proces o právech stran sporu a vykládat na základě odpovídajících skutkových zjištění předpisy obyčejného (podústavního) práva, jako je tomu právě v případě odpovědnosti za škodu.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Obecné soudy - především odvolací soud - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelkou. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; takový stav v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

11. Za tohoto stavu nelze - i pokud jde o právní posouzení věci - obecným soudům nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s jejímiž námitkami se soudy dostatečně vypořádaly.

12. Pro úplnost lze dodat následující. Stěžovatelka namítá vnitřní rozpor v postupných skutkových verzích jejího syna coby účastníka řízení. Na tuto námitku však její syn přesvědčivě reagoval již ve vyjádření k jejímu odvolání; uvedl, že v prvním vyjádření k věci netvrdil, že žádná smlouva uzavřena nebyla, ale dal tím na vědomí, že nebyla uzavřena písemně, když se jednalo o vztah matky a syna, a proto využili možnost převodu ústní formou (viz str. 3 usnesení vrchního soudu). Rovněž stěžovatelčina verze - že podpis na listině ze dne 27. 11. 2002 byl na ní vylákán, když jejím úmyslem nebylo nikdy provést převod členství - se nejeví být přesvědčivá, a to již s ohledem na jasné znění této listiny nasvědčující jednoznačně takovému závěru. Ostatně jak uvádí odvolací soud, stěžovatelka začala zpochybňovat členství jejího syna až později (až poté, co mezi nimi došlo k nesrovnalostem ohledně placení dluhu); pokud by se stěžovatelka skutečně zmýlila v povaze příslušného právního úkonu (listiny), neuvádí, proč neprotestovala proti členství jejího syna již dříve (stěžovatelčin návrh k soudu je datován až dnem 14. 8. 2009). Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky o nenaplnění pravidla, podle kterého právní úkony týkající se družstva musí být v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. V daném případě šlo o právní úkony mezi odlišnými subjekty - mezi stěžovatelkou a jejím synem, a to o smlouvu o převodu členství v bytovém družstvu a o listinu obsahující oznámení matky o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství (syna stěžovatele). Družstvo účastníkem těchto právních úkonů není, pouze se mu tyto úkony předkládají (§ 230 obchodního zákoníku). Konečně k argumentu stěžovatelky, zda nedošlo k naplnění podmínek vrácení daru podle ustanovení občanského zákoníku o darovací smlouvě, Ústavní soud poukazuje jednak na to, že smlouva o převodu členství v bytovém družstvu je odlišným smluvním typem (kromě jiného, může být i úplatná, na rozdíl od darovací smlouvy), jednak na to, že ani stěžovatelka konkrétně netvrdí, že by se k ní její syn choval tak, aby byly materiálně naplněny podmínky pro vrácení daru; z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu přitom vyplývá spíše opak.

13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Proto odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti usnesení vrchního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.