III. ÚS 3759/16
III.ÚS 3759/16 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Krause, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2016 sp. zn. 1 To 51/2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 1 To 51/2016, byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 10. 6. 2016 č. j. 2 VZV 1/2012-5668, jímž bylo rozhodnuto tak, že podle § 79f odst. 1, ve spojení s § 79a odst. 4, § 79b, § 79c odst. 5 a § 79d odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zamítá jeho žádost o zrušení zajištění v těchto usneseních blíže specifikovaných náhradních hodnot v podobě peněžních prostředků na účtech, nemovitostí a zaknihovaných cenných papírů.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že ve věci měl být příslušný a rozhodovat Vrchní soud v Praze a nikoliv Vrchní soud v Olomouci. Dle dosavadních zjištění ve věci se totiž trestná činnost neudála v takovém místě, aby ve smyslu právní úpravy místní příslušnosti v § 18 trestního řádu mohl být příslušný Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (č. 201/2016 Sb.) zdůraznil nutnost vycházet v přípravném řízení z právní úpravy místní příslušnosti soudu podle uvedeného ustanovení. Přesto se tak nestalo, a na jeho námitky v tomto směru ani nebylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně reagováno.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

6. Nutno především konstatovat, že ve věci je zcela zřejmé, jakým způsobem byla určena místní příslušnost vrchního soudu, když se tak stalo na základě § 146a odst. 1 trestního řádu, dle kterého o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení zajištění, rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. Obecná úprava místní příslušnosti v 18 trestního řádu se tak v tomto případě nepoužije. Tento způsob určení místní příslušnosti byl stěžovateli v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí objasněn. Ačkoliv stěžovatel tvrdí opak, Ústavní soud shledává, že na jeho námitky bylo reagováno dostatečně.

7. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze považovat za přiléhavý. Úvodem třeba zdůraznit, že šlo o nález zamítavý, který většině námitek vznesených tehdejšími navrhovateli nepřisvědčil. Snahy podložit důvodnost námitek týkajících se místní příslušnosti státních zastupitelství a soudů tímto nálezem, se kterými se Ústavní soud setkává, jdou tak začasté zcela proti jeho celkovému vyznění a smyslu. Jediná část uvedeného nálezu, která by v případech posuzování příslušnosti soudů mohla podporovat závěr o existenci porušení ústavně zaručených práv, je ta, věnující se vztahu mezi úpravou příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení dle § 26 trestního řádu a obecnou úpravou místní příslušnosti soudu v § 18 trestního řádu. V tomto směru Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 4/14 dospěl k závěru, že část právní úpravy příslušnosti soudů v § 26 se do budoucna nadále nepoužije a je nutno místo ní vycházet z obecné úpravy místní příslušnosti soudu v § 18 trestního řádu.

8. Ve věci nynější však nebyla místní příslušnost soudu určena dle § 26 trestního řádu, nýbrž dle § 146a odst. 1 trestního řádu a nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 tak na věc nedopadá. To pak tím spíše, že obě posledně zmiňovaná ustanovení jsou značně odlišná, když problematičnost dosavadního způsobu aplikace § 26 trestního řádu byla v citovaném nálezu shledána v kontextu toho, že krajským a vrchním státním zastupitelstvím dávala možnost k podávání svých návrhů ke kterémukoliv okresnímu soudu v obvodu své působnosti. Naproti tomu ustanovení § 146a odst. 1 trestního řádu obdobnou možnost volby mezi soudy ve stěžovatelově věci neposkytuje, neboť na jeho základě ve věci nerozhodoval žádný okresní soud, mezi kterými by mělo státní zastupitelství pouhým zasláním svého návrhu na výběr, nýbrž vrchní soud, který je v obvodu působnosti vedlejšího účastníka jediný.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.