III. ÚS 374/05
III.ÚS 374/05 ze dne 4. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 374/05

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem Advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, pracoviště Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 20. prosince 2002 č. j. 1 Zt 2618/94-159, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích, kterým bylo podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno trestní stíhání zahájené proti němu pro trestné činy v předmětném rozhodnutí blíže specifikované. Stěžovatel tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv vyjmenovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, a to ve spojení s čl. 4 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod. Toto své tvrzení odůvodnil tím, že v rámci uvedeného trestního řízení strávil dva roky ve výkonu vazby, přičemž pokud by nebylo zastaveno, bylo by možné tuto vazbu započíst do trestu odnětí svobody (v trvání šesti let) jemu uloženého později rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. března 2002 č. j. 2 T 71/2001-308 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. července 2002 č. j. 4 To 357/2002-347. Stěžovatel poukázal na to, že nepodal do citovaného usnesení okresního státního zastupitelství stížnost, neboť si této skutečnosti nebyl vědom; předmětné souvislosti a možné konsekvence mu byly známy teprve poté, co jej o nich později poučil advokát, tj. osoba práva na rozdíl od stěžovatele znalá. Proto podal rovněž žádost o navrácení lhůty k podání stížnosti do předmětného rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, o níž nebylo dosud rozhodnuto. S ohledem na takto v naraci návrhu blíže rozvedené výhrady se domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil a dále rozhodl, že náklady na jeho právní zastoupení hradí stát. Ústavní soud jako orgán veřejné moci, resp. orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů. Dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný (nestanoví-li citovaný zákon jinak). Jak plyne ze shora řečeného, stěžovatel před podáním ústavní stížnosti, navzdory podané žádosti o navrácení lhůty, neuplatnil k ochraně jím namítaných porušených práv procesní prostředek, který mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vycházeje z tohoto formálního deficitu návrhu, nedostál tak požadavku subsidiarity vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čímž založil ex lege předpokládanou nemožnost věcného projednání ústavní stížnosti. Na jeho návrh potom není možno aplikovat ani výjimku plynoucí z dikce § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, a to prima facie již z důvodu marného uplynutí jednoroční lhůty k podání návrhu (ve věci, v níž nebyly vyčerpány procesní prostředky, jež zákon k ochraně práva poskytuje) tam uvedené. Pro úplnost se v návaznosti na uvedené dodává, že nesprávný je názor stěžovatele, dle něhož žádost o navrácení lhůty je mimořádným opravným prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů; resp. její podání nemá pro toto rozhodnutí o ústavní stížnosti žádnou právní relevanci. Na základě takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustná, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta. Náhradu nákladů řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal, protože k tomu s ohledem na výsledek řízení nebyly dány podmínky předvídané v § 62 odst. 4 citovaného zákona, když opačný postup je i v rozporu s ustanovením § 83 odst. 1 téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.