III. ÚS 3736/13
III.ÚS 3736/13 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti ORIFLAME CZECH REPUBLIC spol. s r.o., se sídlem Praha 10, V Olšinách 82/16, zastoupené Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1699/5, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2013, č.j. 107 EC 114/2012-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že "byla postupem soudu prvního stupně zkrácena na svých základních ústavně zaručených právech".

II.

2. Stěžovatelka se svou žalobou podanou na příslušném elektronickém formuláři domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, na jehož základě bude vedlejšímu účastníku, Lukáši Svozilovi, uložena povinnost uhradit stěžovatelce částku 1.518,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 4. 5. 2010 do zaplacení, částku ve výši 700,- Kč (smluvní pokuta) a náklady nalézacího řízení.

3. Žalobní petit byl stěžovatelkou v části týkající se úroků z prodlení dle jejího tvrzení vymezen tak, že požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 1.518,- Kč od 4. 5. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8,00 %, zákonného úroku z prodlení z částky 1.518,- Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 7,75 %, zákonného úroku z prodlení z částky 1.518,- Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 7,75 %, zákonného úroku z prodlení z částky 1.518,- Kč od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 % a zákonného úroku z prodlení z částky 1.518,- Kč od 1. 1. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

4. Na základě tohoto návrhu byl Okresním soudem v Hodoníně vydán elektronický platební rozkaz, jímž soud stěžovatelce v plném rozsahu vyhověl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno, neboť se jej nepodařilo doručit vedlejšímu účastníku do vlastních rukou.

5. Následně soud prvního stupně, aniž by ve věci nařizoval jednání (s čímž stěžovatelka souhlasila), vydal rozsudek, v němž žalobnímu návrhu stěžovatelky vyhověl s výjimkou části týkající se úroků z prodlení za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení. V této části žalobu stěžovatelky zamítl. Zamítavý výrok odůvodnil poukazem na nařízení vlády č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (dále jen "nařízení vlády č. 33/2010 Sb."). Podle tohoto vládního nařízení je dle soudu prvního stupně roční výše úroků z prodlení stanovena pro prodlení vzniklé po 1. 7. 2010 ve výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází vzniku prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů a bude zůstávat po celou dobu stejná. Podle tohoto vládního nařízení lze tedy zákonné úroky z prodlení dle názoru soudu prvního stupně požadovat v jiné výši, než stěžovatelka uvedla ve svém žalobním návrhu, a proto soud prvního stupně návrh stěžovatelky v této části zamítl, neboť sám nemohl požadovanou výši úroků z prodlení opravit, protože jde o řízení, které se zahajuje na návrh. Soud by tak mohl příslušné úroky sám upravit jen za podmínky, že by stěžovatelka toliko uvedla, že požaduje zákonný úrok z prodlení. Protože však stěžovatelka požadovaný úrok z prodlení specifikovala (nikoli však v souladu s citovaným nařízením), soud její návrh v uvedené části zamítl.

III.

6. Právě uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2013, č.j. 107 EC 114/2012-42, stěžovatelka napadla ústavní stížností, v níž vyslovila svůj nesouhlas se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o jejím nároku na zákonné úroky z prodlení za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení. Tím, že soud prvního stupně její žalobní návrh v této části zamítl, došlo podle stěžovatelky k "opravdu hrubému zásahu" do jejích ústavně garantovaných práv. Nespravedlnost celé věci je podle názoru stěžovatelky o to větší, že se jedná o bagatelní spor, v němž je vyloučena možnost bránit se řádnými opravnými prostředky. V této souvislosti pak stěžovatelka uvedla, že "již předem oponuje případnému názoru Ústavního soudu, že v bagatelním sporu ústavní stížnost již z povahy věci postrádá ústavně právní rozměr."
IV.

7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a argumentace, jež je proti němu uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

8. Jak vyplývá z textu ústavní stížnosti, je stěžovatelce známa judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. bagatelních věcí. Jak již dal Ústavní soud najevo ve své dřívější rozhodovací praxi, je ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000,- Kč, v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09, usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3739/12, nebo usnesení ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz/]. V těchto případech je tak nezbytné, aby stěžovatel tvrdil existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.

9. Stěžovatelka však v právě posuzovaném případě netvrdí, že by jí tím, že soud prvního stupně zamítl její žalobu v části, v níž se domáhala přiznání zákonných úroků z prodlení z částky 1.518,- Kč za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení, byla způsobena ústavněprávně relevantní újma. Rovněž Ústavní soud se nedomnívá, že by tím, že stěžovatelce nebyl přiznán shora specifikovaný úrok z prodlení, jenž byl Ústavním soudem ke dni vydání tohoto rozhodnutí vyčíslen na částku ve výši 154,40 Kč, byla taková újma, jež by si vyžádala jeho kasační zásah, způsobena.

10. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i přesto, že se neztotožnil s odůvodněním zamítavého výroku soudu prvního stupně, neboť má na rozdíl od něj za to, že žalobní návrh byl stěžovatelkou formulován v souladu s příslušnými podzákonnými předpisy. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje poukázat především na čl. II nařízení vlády č. 33/2010 Sb., dle něhož se výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení (tj. před 1. 7. 2010), řídí dosavadními právními předpisy. Vzhledem ke skutečnosti, že k prodlení vedlejšího účastníka došlo již dne 4. 5. 2010, tak výše úroků z prodlení měla být soudem stanovena podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., nikoli tedy ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb., na nějž bylo ze strany soudu prvního stupně nesprávně poukazováno. S ohledem na právě uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že soud prvního stupně pochybil, když nesprávně aplikoval nařízení vlády č. 33/2010 Sb., které však s ohledem na jeho přechodné ustanovení na věc nedopadalo, a nepřiznal stěžovatelce rovněž požadované úroky z prodlení za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení.

11. I přes shora specifikované pochybení soudu prvního stupně však Ústavní soud neshledal ve věci důvody pro kasační zásah, a to především s ohledem na bagatelnost předmětného sporu, jakož i bagatelní výši újmy, která stěžovatelce v důsledku pochybení soudu prvního stupně vznikla.

12. Ústavní soud si na tomto místě dovoluje dodat, že shora naznačený závěr nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za situace, kdy zákonodárce u těchto sporů vyloučil možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. 1. 2014

Jan Filip, v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.