III. ÚS 3733/11
III.ÚS 3733/11 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2011 č. j. 51 Co 306/2011-391 (výrokům II., IV. a V.) a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2011 č. j. 37 C 9/2005-329 (výrokům II. a V.), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jejich výrocích o nákladech řízení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě výše specifikovaným rozsudkem zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se stěžovatel proti vedlejším účastníkům domáhal zaplacení částky 2 742 250 Kč z titulu zákonného ručení členů představenstva a dozorčí rady (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit na nákladech řízení žalovanému č. 1 částku 112 740 Kč, žalované č. 2 částku 93 950 Kč, žalovanému č. 4 částku 112 740 Kč a žalované č. 5 částku 113 100 Kč (výroky II., III. V. a VI.) a že stěžovatel a žalovaná č. 3 nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Ostravě ústavní stížností (v konkretizovaném rozsahu) rovněž napadeným usnesením odvolací řízení o odvolání proti výrokům III. a V. (týkajících se žalovaných č. 2 a č. 4) rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního ve výrocích II. a VI. (týkajících se žalovaných č. 3 a č. 5) potvrdil (výrok II.), ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými č. 2 a č. 4 rozhodl, že nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit žalovanému č. 1 částku 1 920 Kč a žalované č. 5 částku 960 Kč (výroky IV. a V.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje okolnosti projednávané věci. Uvádí, že půjčil M. K. staršímu částku 4 685 000 Kč, jeho podnik zakoupila společnost RINAL a. s., u níž byl posléze zjištěn úpadek a konkurs na tuto společnost byl zrušen pro nedostatek majetku. Žalovaní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) byli členy představenstva a dozorčí rady této společnosti, které svým jednáním způsobili škodu v celkové výši "cca 100 000 000 Kč", a tuto škodu vedlejší účastnící (kteří jsou všichni rodinnými příslušníky) po odpovědných osobách, tj. po sobě samých navzájem, nikdy nevymáhali. Okresní soud v Ostravě rozsudkem, jehož nákladové výroky stěžovatel napadl ústavní stížností, žalobu zamítl s vysvětlením, že vedlejší účastníci nemají ke stěžovateli žádný smluvní vztah, nebylo prokázáno, že mu způsobili škodu, přičemž někteří z nich (žalovaní č. 3, č. 4 a č. 5) oprávněně vznesli námitku promlčení. Stěžovatel proti meritornímu výroku odvolání nepodal v obavě z finančních (existenčních) důsledků "dalšího případného neúspěchu" ve sporu, kdy rozhodnutí "je odvislé především od právního posouzeni věci". S některými vedlejšími účastníky (žalovaní č. 3 a č. 4) se dohodl na smírném vypořádání nákladů řízení a vzal své odvolání zpět, s dalšími (žalovaní č. 1 a č. 5) se však dohodu sjednat nepodařilo.

Rozhodnutí považuje stěžovatel vůči sobě za nepřiměřeně tvrdé, a to se zřetelem k nálezu sp. zn. II. ÚS 2221/07, v němž Ústavní soud konstatoval, že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému, neboť právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou právní normou.

Podle stěžovatele obecné soudy těmto ústavněprávním imperativům nedostály, neboť Okresní soud v Ostravě se možností aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. vůbec nezabýval a Krajský soud v Ostravě obracel pozornost toliko k jeho majetkovým poměrům a věku, avšak pominul nejpodstatnější námitku, že jednáním vedlejších účastníků, kteří přinejmenším nepostupovali s péčí řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001), byl "připraven o své peníze" ("takřka veškerý majetek") a následně jim má "hradit vysoké náklady řízení". Stěžovatel též polemizuje s právními závěry přijatými Okresním soudem v Ostravě v rámci posouzení věci samé.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu s tím, že v důsledku porušení práva na spravedlivý proces došlo k zásahu i do jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Je však prima facie zřejmé, že právo na spravedlivý proces stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení srozumitelně odůvodnil. Z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, přičemž s ještě větší zdrženlivostí se Ústavní soud staví k posuzování otázky aplikace moderačního ustanovení § 150 o. s. ř. (o což v dané věci jde), a to zejména pro širokou míru volného uvážení, jež je obecným soudům zde svěřena.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti však nesvědčí.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Stěžovatel toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a proti odůvodnění jejich rozhodnutí klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Stěžovatel tedy zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Zejména odvolací soud se v projednávané věci otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí. Stojí za připomenutí názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004, N 130/34 SbNU 317, dle nějž rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci (viz dále mutatis mutandis nálezy sp. zn. II. ÚS 237/05, II. ÚS 3015/09 a I. ÚS 1030/08). Úvahy, které odvolací soud předestřel k obhajobě úsudku, že užití ustanovení § 150 o. s. ř. v dané věci ve prospěch stěžovatele není namístě, jsou racionální, mají logickou základnu, a jsou obhajitelné, což je pro ústavněprávní přezkum postačující.

Potenciál ústavněprávní relevance stěžovatelových námitek omezuje též skutečnost, že se soustřeďují převážně k otázkám, které byly předmětem řízení ve věci samé (tj. působení vedlejších účastníků v orgánech společnosti RINAL a. s.); jinak řečeno, stěžovatel v ústavní stížnosti vede polemiku s meritorními závěry soudu prvního stupně, nepožaduje nicméně její průmět do rozhodnutí ve věci samé, nýbrž toliko do nákladových výroků. Jestliže stěžovatel nesouhlasil s právními názory Okresního soudu v Ostravě, měl jejich správnost zpochybňovat především v rámci odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, které by směřoval proti jemu nepříznivému výroku ve věci samé. Argument, že výsledek odvolacího řízení (o meritu věci) by závisel na "právním posouzení věci", není způsobilý uvedenými hledisky otřást, a to tím spíše, že odpovídající právní informaci si stěžovatel mohl (a měl) opatřit již před zahájením řízení u soudu prvního stupně. Není též důvod oponovat odvolacímu soudu, podle něhož bylo na stěžovateli, aby zejména s ohledem na plynutí času (viz námitka promlčení) a důkazní prostředky, kterými disponuje, zvážil jak podání žaloby, včetně počtu osob na straně žalované, tak zejména taktiku dalšího vedení sporu, neboť v jeho průběhu procesní aktivita stěžovatele vyvolávala vznik dalších nákladů řízení na straně bránících se vedlejších účastníků.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.