III. ÚS 372/05
III.ÚS 372/05 ze dne 11. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelky SIMONA spol. s r. o., IČ 49678485, se sídlem Lodžská 401, Praha 8, zastoupené jednatelem Josefem Wotzy, právně zastoupené Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem Klimentská 1515/22, 110 00 Praha 1, o ústavních stížnostech proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2005 č. j. 32 Odo 694/2004-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 55 Co 301/2003-117, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 372/05 a sp. zn. III. ÚS 377/05 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 372/05. II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 18. července 2005, jímž bylo zahájeno řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 372/05, navrhovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Podle odůvodnění návrhu mělo k namítanému dotčení ústavního pořádku dojít tím, že označený soud podřadil dovolání navrhovatelky pod výjimku uvedenou v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a pro nepřípustnost jej odmítl. V této souvislosti navrhovatelka na podporu své argumentace o nesprávnosti takto učiněného postupu namítla, že pouze uzavřela s jiným podnikatelským subjektem smlouvu o podnájmu nebytových prostor, přičemž dle jejího názoru ze žádných okolností případu nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem dovodit, že se předmětná smlouva týkala její podnikatelské činnosti či by k ní měla přímý vztah, když v ní samotné projevily její strany vůli, že ve věcech, které jí nejsou upraveny, se má postupovat dle zák. č. 116/1990 Sb. a zák. č. 40/1964 Sb.

V dalších stížnostních bodech navrhovatelka zdůraznila chybné poučení odvolacím soudem o možnosti podat v předmětné věci dovolání, a dále, že považuje za relevantní i tu skutečnost, že soud odvolací v průběhu řízení opakovaně "měnil" rozhodnutí soudu nalézacího, právní otázky byly řešeny v rámci jeho geneze naprosto rozdílným způsobem, a tudíž dle názoru navrhovatelky "je třeba řešit otázku, zda nedošlo k přípustnosti dovolání v souvislosti s nastolením problému zásadního právního významu". V návaznosti na tyto své výhrady posléze navrhla, aby Ústavní soud citované usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil.

II.

Samostatným návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. července 2005, jemuž byla přidělena sp. zn. III. ÚS 377/05, se navrhovatelka domáhala zrušení, vydání předmětného usnesení Nejvyššího soudu předcházejícího, v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tímto byl změněn ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2003 č. j. 27 C 291/99-106 tak, že (I.) se zamítá žaloba navrhovatelky, aby jí žalovaná zaplatila 31.737,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. června 1999 do zaplacení a dále (II.) bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Navrhovatelka s poukazem na blíže rozvedené výhrady dovozovala, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení shora vyjmenovaných ústavních kautel.
III.

Vzhledem k tomu, že obě výše označené věci se týkají téže navrhovatelky a jsou procesně provázány (resp. rozhodnutí, ve vztahu k nimž vznesla navrhovatelka své námitky, na sebe navazují), bylo pro tuto jejich souvislost rozhodnuto, za použití § 63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., z důvodu hospodárnosti o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 372/05.

IV.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z narativní části návrhu a shodně i z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání navrhovatelky směřující do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 55 Co 301/2003-117 z důvodu, že se jedná o dovolání nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dospěl k závěru, že se v dané věci stran smlouvy o podnájmu nebytových prostor, o níž navrhovatelka svůj tvrzený nárok v řízení opřela, jednalo o vztah založený mezi podnikateli, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se předmětná smlouva týkala podnikatelské činnosti jejích účastníků.

Pokud navrhovatelka, s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jako nájemce Obchodního domu SIMONA za blíže rozvedených podmínek přenechala v něm se nacházející specifikovaný nebytový prostor k podnájmu žalované (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem), nepovažuje Ústavní soud racionálně obhajitelný vývod Nejvyšším soudem učiněný za projev svévole a vykročující tak z mezí ústavnosti (konečně z příslušných ustanovení obchodního zákoníku vycházel v rámci stipulace uplatněného nároku při svém rozhodování již nalézací soud). Argument navrhovatelky, založený na úvaze, zda se v její věci jednalo či nikoliv o otázku zásadního právního významu, případně po kladném uvážení Nejvyššího soudu zakládající přípustnost dovolání, je tudíž v daném kontextu s ohledem na specialitu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zcela irelevantní.

Ústavní soud, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 ústavy ČR), povolaným korigovat pouze extrémní excesy ocitající se již mimo mantinely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), shledal proto návrh v tomto rozsahu zjevně neopodstatněným.

Ohledně návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 55 Co 301/2003-117 byl nutno vzít v potaz skutečnost, že dovolání v předmětné věci bylo nepřípustné ex lege, tj. bez dalšího ze zákona samotného, aniž bylo jakkoliv v dispozici navrhovatelky, a to i navzdory nesprávnému poučení ze strany odvolacího soudu, které nemůže být pro Nejvyšší soud překážkou aplikace kogentního ustanovení zákona (čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), přičemž totéž platí následně i pro Ústavní soud (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR). Z řečeného plyne, že v této části byla tudíž ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelkou podané dovolání nebylo vzhledem k uvedenému posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jejího práva poskytoval; resp. k jeho odmítnutí jako nepřípustného nedošlo z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval [§ 75 odst. 1, § 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Na základě vyložených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.