III. ÚS 370/05
III.ÚS 370/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004 sp. zn. 61 To 387/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004 sp. zn. 3 T 5/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004 sp. zn. 3 T 5/2004 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 25. 8. 1999 nahlásil k pojistnému plnění u České pojišťovny, a. s., pojistnou událost z dopravní nehody, která se měla stát dne 27. 7. 1999 ve 23.35 hod. v Praze 4, ul. Hornocholupická mezi jeho vozidlem zn. Mercedes Benz E 320 a vozidlem Renault 25 patřícímu M. B., přičemž bylo zjištěno, že k dopravní nehodě nemohlo dojít tak, jak to bylo uvedeno v záznamu PČR, MOP Braník, č. j. OR4 - 897/MO3-Př-99, neboť vozidlo Mercedes Benz bylo poškozeno již při dopravní nehodě dne 27. 8. 1998 a rozsah poškození při této dopravní nehodě je shodný s rozsahem poškození vzniklým při údajné dopravní nehodě ze dne 27. 7. 1999 a předmětné vozidlo zakoupil stěžovatel neopravené; Česká pojišťovna vyplatila dne 20. 10. 1999 stěžovateli pojistné plnění v částce 476.564,- Kč.

Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo stěžovateli uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti uhradit podle svých sil v průběhu zkušební doby způsobenou škodu. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným účastenstvím na trestném činu pojistného podvodu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) k podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. i obviněný M. B. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Oba obvinění napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004 sp. zn. 61 To 387/2004 jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Dovolání obou obviněných byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2005 sp. zn. 8 Tdo 410/2005 odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy neprokázaly jeho vinu, vycházely pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch a pominuly důkazy opačné, došlo tak prý k porušení zásady in dubio pro reo. Soudy opominuly znalecký posudek Ing. Y. H., dle kterého skutečně došlo k poškození dřeviny v době, kdy do ní stěžovatel dle vlastního tvrzení měl narazit. Městský soud pak pominul tvrzení uváděná ve znaleckém posudku Ing. P. W., jakož i výpověď tohoto znalce, jakkoliv z něj vyplývá, že děj nehody popsaný stěžovatelem a spoluobviněným B. je z technického hlediska přijatelný, a to jak vzhledem k pohybu vozidel, tak k jejich poškození; podle závěru Ing. W. dle dostupných dokladů existuje rozdíl mezi hloubkou a tvarem některých deformací předmětného vozidla z nehod dne 27. 8. 1999 a 27. 7. 1999. Ing. W. dále hodnotil předchozí znalecký posudek vypracovaný Ing. K. D. a konstatoval, že tento znalec hodnotil i oblasti netechnického rázu a při zpracování znaleckého posudku vycházel z úvah, které ovlivnily i jeho následný kontrolní výpočet. Soudy prý vycházely pouze ze znaleckých posudků Ing. O. K. a Ing. K. D., aniž by vzaly v úvahu znalecké posudky Ing. Y. H. a Ing. P. W. Rovněž svědecké výpovědi J. B. a policisty V. Z. byly podle názoru stěžovatele soudy hodnoceny tendenčně a jejich důkazní síla byla zcela pominuta. Stěžovatel dále namítá, že odvolací i dovolací soud jej zkrátily na jeho procesních právech a rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zákonem.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 5/2004 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s těmito, jakož i s dalšími vznesenými námitkami, dostatečným způsobem vypořádaly. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Soud prvního stupně přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč vycházel ze znaleckých posudků Ing. O. K. a Ing. K. D., z jejichž závěrů jednoznačně vyplývá, že k dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, jaký obvinění uváděli. Dle znalce Ing. K. nebylo vozidlo Mercedes Benz od doby jeho první nehody dne 27. 8. 1998 do r. 2000 pojízdné, přičemž rozsah a charakter poškození přední části vozidla je u obou nehod shodný (str. 7 rozsudku).

Odvolací soud se pak důkladně vyrovnal se stěžovatelovými námitkami vznesenými v odvolání. Zrekapituloval posudky znalců K. a D., zdůraznil, že tímtéž vozidlem nafingoval další dopravní nehodu dne 31. 5. 2000 přítel stěžovatelovy dcery T. T. a v souvislosti s tímto trestným činem jsou stěžovatel a jeho syn M. Š. stíháni pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že před soudem potvrdili, že před zfingovanou nehodou dne 31. 5. 2000 bylo vozidlo Mercedes Benz nepoškozené. Z těchto skutečností lze dle názoru odvolacího soudu dovodit, že předmětné vozidlo bylo rodinou stěžovatele opakovaně využíváno k pojistným podvodům (str. 3 - 5 usnesení).

Městský soud dále zhodnotil znalecký posudek Ing. P. W., který potvrdil přijatelnost tvrzeného nehodového děje, nicméně soud konstatoval naprostou nelogičnost údajného chování stěžovatele při dopravní nehodě, kdy vozidlo Renault mu vůbec nemělo zkřížit cestu, stěžovatel měl přesto strhnout řízení doprava do protisměru a bez brzdění se řítit ve tmě přes příkop do prostoru s porostem a betonovým sloupem. Ing. W. přitom při zpracování znaleckého posudku vycházel z předpokladu, že stěžovatel od počátku své reakce do nárazu do akátu, což je vzdálenost minimálně 35 metrů, vůbec nebrzdil. Odvolací soud dále konkrétně zdůvodnil, proč se přiklonil k závěrům uvedeným ve znaleckých posudcích Ing. K. a Ing. D. a nikoliv k posudku Ing. W. Ke znaleckému posudku Ing. Y. H. soud uvedl, že poškození akátu svým stářím sice odpovídá době údajné nehody, ale rozhodně neodpovídá svým rozsahem. Soud rovněž přihlédl k výpovědi svědka J. B., který uvedl, že stěžovateli prodal vozidlo poškozené při dopravní nehodě dne 27. 8. 1998, stěžovatel však oproti tomu uváděl, že vozidlo koupil nepoškozené. Výpověď policisty V. Z. nepokládal soud z konkrétně vyložených důvodů za významnou (srov. str. 5 - 7 usnesení).

Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že nalézací i odvolací soud opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.

Stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy opominuly znalecký posudek Ing. Y. H., není pravdivý (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 usnesení odvolacího soudu). Ke stěžovatelově námitce, že znalecký posudek Ing. D. byl zpochybněn znaleckým posudkem Ing. W., je nutno uvést, že znalecký posudek a jeho případné vady hodnotí soud a nikoliv jiný znalec. Jakkoliv stěžovatel namítá, že odvolací a dovolací soud jej zkrátily na jeho procesních právech, není usnesení Nejvyššího soudu v petitu ústavní stížnosti vůbec napadeno a v případě odvolacího soudu není z ústavní stížnosti zřejmé, jaká procesní práva stěžovatele měla být porušena a jakým postupem odvolacího soudu se tak mělo stát.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.