III. ÚS 3697/11
III.ÚS 3697/11 ze dne 21. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ: 24657344, se sídlem Anny Letenské 7/34, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, právně zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nevrácení soudních poplatků uhrazených stěžovatelkou v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 147/2011, sp. zn. 10 A 149/2011, sp. zn. 8 A 149/2011, sp. zn. 8 A 165/2011, sp. zn. 8 A 161/2011, sp. zn. 8 A 162/2011, sp. zn. 8 A 163/2011, sp. zn. 8 A 220/2011, sp. zn. 8 A 164/2011, sp. zn. 8 A 224/2011, sp. zn. 10 A 156/2011, sp. zn. 10 A 158/2011, sp. zn. 10 A 160/2011, sp. zn. 10 A 159/2011, sp. zn. 10 A 154/2011, sp. zn. 10 A 155/2011, sp. zn. 10 A 169/2011, sp. zn. 10 A 153/2011, sp. zn. 10 A 168/2011, sp. zn. 10 A 172/2011, sp. zn. 10 A 178/2011, sp. zn. 10 A 170/2011, sp. zn. 10 A 152/2011, sp. zn. 10 A 199/2011, sp. zn. 10 A 207/2011, sp. zn. 10 A 201/2011, sp. zn. 10 A 179/2011, sp. zn. 10 A 239/2011, sp. zn. 10 A 211/2011, sp. zn. 10 A 183/2011 a sp. zn. 10 A 184/2011 a dále proti výroku pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. prosince 2011, stěžovatelka brojila proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nevrácení soudních poplatků, které uhradila v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 147/2011, sp. zn. 10 A 149/2011, sp. zn. 8 A 149/2011, sp. zn. 8 A 165/2011, sp. zn. 8 A 161/2011, sp. zn. 8 A 162/2011, sp. zn. 8 A 163/2011, sp. zn. 8 A 220/2011, sp. zn. 8 A 164/2011, sp. zn. 8 A 224/2011, sp. zn. 10 A 156/2011, sp. zn. 10 A 158/2011, sp. zn. 10 A 160/2011, sp. zn. 10 A 159/2011, sp. zn. 10 A 154/2011, sp. zn. 10 A 155/2011, sp. zn. 10 A 169/2011, sp. zn. 10 A 153/2011, sp. zn. 10 A 168/2011, sp. zn. 10 A 172/2011, sp. zn. 10 A 178/2011, sp. zn. 10 A 170/2011, sp. zn. 10 A 152/2011, sp. zn. 10 A 199/2011, sp. zn. 10 A 207/2011, sp. zn. 10 A 201/2011, sp. zn. 10 A 179/2011, sp. zn. 10 A 239/2011, sp. zn. 10 A 211/2011, sp. zn. 10 A 183/2011 a sp. zn. 10 A 184/2011. Domáhala se toho, aby Ústavní soud vyslovil, že Městskému soudu v Praze se zakazuje pokračovat v nevracení soudních poplatků stěžovatelce ve výše uvedených řízeních vedených u Městského soudu v Praze a dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby stěžovatelce vrátil soudní poplatky, které stěžovatelka zaplatila ve výše uvedených řízeních vedených u tohoto soudu v celkové výši 31.000,- Kč.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti výroku pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40 se vyhovuje a výrok pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40 se zrušuje.

Konečně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze v rámci soudních řízení vedených pod výše uvedenými spisovými značkami, jí nevrátil zaplacené soudní poplatky, resp. nevydal rozhodnutí o tom, že se žalobkyni vrací jí zaplacené soudní poplatky za žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Specifický případ představuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40, kde obecný soud rozhodl přímo ve výrokové části svého rozhodnutí (konkrétně ve výroku pod bodem III) tak, že se zamítá návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku. Předmětný výrok pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40 stěžovatelka rovněž napadá touto ústavní stížností.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rozsáhle rozebírá otázku přípustnosti podané ústavní stížnosti. V další části stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále též "zákon o soudních poplatcích"), ve znění účinném od 1. 9. 2011.

Stěžovatelka poukazuje na to, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 8. 2011 zakládalo nárok žalobce na to, aby mu byl vrácen jím zaplacený soudní poplatek v plné výši, jestliže řízení bylo zastaveno před prvním jednáním ve věci (a to bez ohledu na to, zda k zastavení řízení došlo na základě zpětvzetí žaloby učiněného v době před prvním jednáním ve věci nebo z důvodu jiného).

Stěžovatelka namítá, že novelou došlo k podstatnému ztížení podmínek pro vracení soudních poplatků v případě zpětvzetí žaloby, resp. v případě zastavení řízení, v době před prvním jednáním; zaplacený soudní poplatek se navíc již nově nevrací v plné výši, nýbrž v konkrétních případech se buď nevrací vůbec (činil-li poplatek 1.000,- Kč a méně), anebo se sice žalobci vrací, ale ve významně redukované výši (činil-li poplatek více než 1.000,- Kč, krátí se o 20%, nejméně však o 1.000,- Kč). Snížení vraceného poplatku, resp. odepření jeho vrácení v plné výši, ve smyslu novelizovaného ust. § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, se dle retroaktivního výkladu Městského soudu v Praze bezvýjimečně vztahuje i na řízení zahájená před 1. 9. 2011, kdy novela nabyla účinnosti. To by však znamenalo, že se nepřípustně změnily k horšímu podmínky pro vrácení soudního poplatku, na něž stěžovatelka spoléhala v době zahájení soudního řízení. Novelizované ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích tak při výkladu zastávaném Městským soudem v Praze působí do minulosti. V této souvislosti má stěžovatelka za to, že změna podmínek pro vracení soudních poplatků představuje retroaktivitu, resp. že při absenci přechodného ustanovení ve vztahu k vracení soudních poplatků může novelizované znění ust. § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích svádět k ústavně nepřípustnému retroaktivnímu výkladu, a touto změnou je dotčena ústavní zásada ochrany oprávněného očekávání v rámci již existujících právních vztahů.

Stěžovatelka poukazuje na to, že dopady, které by tato zásadní změna pravidel pro vracení zaplacených soudních poplatků měla na majetkovou sféru stěžovatelky v případě, že by novelizované znění ust. § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích mělo být vykládáno retroaktivně a tedy retroaktivně dopadat i na řízení zahájená před 1. 9. 2011, by byly fatální a způsobily by stěžovatelce naprosto neodčinitelnou hospodářskou škodu a majetkovou újmu; nevrácení soudních poplatků, ve svém úhrnu přesahujících částku 800.000,- Kč, by stěžovatelku ekonomicky zruinovalo, srazilo na kolena a mělo by pro ni jakožto pro právnickou osobu a podnikatele v podstatě likvidační charakter.
III.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části směřující proti výroku pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40, kterým bylo rozhodnuto, že návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku se zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že návrh žalobkyně na vrácení uhrazeného soudního poplatku byl posouzen s ohledem na ust. § 10 odst. 3 větu třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže řízení muselo být zastaveno v důsledku výslovného a pro soudní řízení, které je ovládané dispoziční zásadou, prioritního procesního úkonu žalobkyně, lze vrátit jen zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000,- Kč. V daném případě tak, uvedl městský soud, nelze poplatek vrátit, protože částka, která by byla k vrácení, je nulová.

Ústavní soud přezkoumal napadený výrok rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci.

Ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vznik škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Stěžovatelka namítá především porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

IV.

Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud následující:

Stěžovatelce je třeba dát za pravdu, pokud protestuje proti nečinnosti Městského soudu v Praze spočívající v nevydání rozhodnutí o tom, jak soud nahlíží na jí uplatněný návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku (a to v každém z projednávaných případů). S takovým návrhem (návrhy) měl se soud vypořádat formou rozhodnutí; nelze jej odbýt jen v odůvodnění usnesení, jímž se řízení zastavuje a jímž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení, ledaže by zahrnul nevrácený soudní poplatek do přiznané náhrady nákladů řízení. Potud bylo by možno shledávat v absenci rozhodnutí o vrácení, částečném vrácení či nevrácení soudního poplatku jiný zásah do základních práv stěžovatelky.

Odstranění tohoto zásahu se však stěžovatelka nedomáhá. Mylně totiž žádá Ústavní soud, aby chybnou nečinnost obecného soudu nahradil svou činností vlastní (ústavně však nedovolenou - srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) a sám de facto o věci rozhodl právě tak, jak si ona představuje. Pochybení Městského soudu v Praze nespočívá však v tom, že stěžovatelce soudní poplatek nevrátil, ale v tom, že o jeho nevrácení nerozhodl řádně odůvodněným usnesením. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 646/04 výslovně Ústavní soud uvedl, že "kompetence Ústavního soudu při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech je přesně vymezena Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb. Na jejich základě může Ústavní soud buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby případně obnovil stav před porušením. Z tohoto důvodu není přípustný návrh, aby podle nálezu Ústavního soudu byly obecné soudy povinny vrátit soudní poplatky".

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v uvedeném rozsahu posoudit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a současně jakožto návrh nepřípustný.

Ve svém podání navrhovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem.

Podle ust. § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti výroku pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 A 141/2011 - 40, stejně tak jako návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) a písm. e) cit. zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a současně jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.