III. ÚS 369/16
III.ÚS 369/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Křečka, zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 284/39, Brno - Veveří, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 25 Cdo 3105/2015-145, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2014 č. j. 44 Co 282/2012-99 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. března 2012 č. j. 13 C 99/2011-49, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Správa hřbitovů města Brna, příspěvková organizace, sídlem Vídeňská 307/96, Brno - Brno-střed, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 13 C 99/2011.

3. Ústavní soud zjistil, že žalobou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici uvést do předešlého stavu hrobové místo na Ústředním hřbitově v Brně č. 0327-0328, a to tak, že vedlejší účastnice z hrobového místa odstraní stávající sokl a vybuduje nový kamenný sokl se železobetonovým skeletem, na takto vybudovaný sokl uloží pomník včetně žulové vázy do středu soklu tak, aby po obou stranách pomníku bylo možno připevnit ozdobnou lucernu. Žalobu odůvodnil stěžovatel tím, že v době "po skončení platnosti nájemní smlouvy" ze dne 2. 5. 2000 do uzavření nové nájemní smlouvy vedlejší účastnice dne 23. 7. 2010 demontovala z hrobového místa náhrobek a přitom došlo k poškození soklu hrobového místa a rozlomení náhrobku na 5 kusů. Rozsudkem městského soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 13 C 99/2011- 49 byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že vedlejší účastnice se nedopustila porušení žádné právní povinnosti, naopak jednala v intencích právních předpisů v situaci ukončení nájmu hrobového místa a není její povinností činit úkony ke znovuzprovoznění hrobového místa. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2014 č. j. 44 Co 282/2012-99 rozsudek městského soudu potvrdil, neboť jej shledal věcně správným.

5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 3105/2015-145 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř., a dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na formalistickém přístupu soudu k výkladu zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 256/2001 Sb.), zejména jeho § 25 odst. 9 a § 20 písm. g) bod 4 a 5, když soud jen konstatoval, že po dobu od 24. 2. 2010 (popř. od 2. 5. 2010 - když původní nájemní smlouva byla datována dnem 24. 2. 2000, ale podepsána až dne 2. 5. 2000) do 10. 8. 2010 užíval stěžovatel hrobové místo bez právního důvodu, aniž vzal v úvahu předchozí dlouhodobé užívání hrobu, nehodnotil ani to, že se stěžovatel o hrob staral, hrob byl upravený a v době demontáže byly již peníze na účtu vedlejší účastnice, i když nebyla nájemní smlouva ještě podepsána. Soud tak podle stěžovatele nesprávně zhodnotil význam ustanovení zákona č. 256/2011 Sb., ve vztahu k chování a jednání stěžovatele a dal mu za vinu vznik nastalé situace, ačkoliv z provedeného dokazování bylo zřejmé, že soud měl poskytnout ochranu právě slabší straně sporu, která aktivně konala, dala najevo své úmysly, avšak byla ze strany silnější vystavena neúměrnému nátlaku, které vyústilo až v poškození majetku stěžovatele (pomníku a soklu). Stěžovatel se pokusil s vedlejší účastnicí jednat a odmítl podepsat smlouvu, o jejímž obsahu nebyla vedlejší účastnice ochotna jednat. Tím byla podle stěžovatele zásadně porušena rovnost stran, jejich práv ve prospěch vedlejší účastnice.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek ve vztahu k tomuto usnesení k dispozici neměl.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl třeba podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 3105/2015-145 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz bod 5).

12. Z vyžádaného spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání (č. l. 102 a násl. spisu městského soudu) s odkazem na § 237 o. s. ř. kumulativně uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na to, že zákon takto založenou přípustnost mimořádného opravného prostředku staví na předpokladu, že ke konkrétní právní otázce již existuje judikatura dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, či judikatura dovolacího soudu, která je rozporná, případně která podle názoru dovolatele ve světle nových argumentů neobstojí a měla by být dovolacím soudem přehodnocena. Takovou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu, však stěžovatel nevymezil. Stěžovatel tedy ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až § 238a o. s. ř. a tuto vadu ani v průběhu trvání lhůty k dovolání neodstranil. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho postupu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a městského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.