III. ÚS 368/10
III.ÚS 368/10 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. I. P. a 2. Ing. V. P., CSc., obou zastoupených JUDr. Michalem Chrůmou, Ph.D., advokátem v Praze 10, Hradešínská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 4237/2008-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 20098 č. j. 36 Co 111/2007-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2007 č. j. 10 C 237/2005-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání pozemků, neboť tvrdí, že jejich vydáním byla porušena celá řada jejich základních práv, především právo na spravedlivý proces, právo na legitimní očekávání, právo vlastnit majetek, právo na právní jistotu a právo na rovnost v právních vztazích.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jejich žalobě, jíž se domáhali vydání rozsudku, kterým bude žalovanému podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") uloženo převést do jejich spoluvlastnictví podle poměru výše jejich restitučních nároků pozemky, specifikované v napadených rozhodnutích. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují se skutkovými i právními názory obecných soudů všech stupňů a předkládají svůj vlastní výklad příslušných zákonných ustanovení a jejich aplikaci na projednávanou věc.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, není opodstatněná. Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud odmítl dovolání stěžovatelů podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by dovolání mohlo být přípustné jen pro zásadní význam napadeného rozsudku, tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dané věci ovšem dovolací soud, s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, konstatoval, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a v intencích konstantní judikatury. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku není dán, a v souladu s tímto závěrem odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na něj v dalším odkázat.

Ústavní soud přezkoumal z hlediska své pravomoci vymezené v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rovněž napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 a rovněž v této části shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, když nic nenasvědčuje tomu, že tyto rozsudky představují zásah obecných soudů do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. V podrobnostech postačí znovu odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jež se adekvátně zabývá rovněž ústavněprávní argumentací stěžovatelů a cituje vedle svých vlastních rozhodnutí v obdobných věcech i relevantní judikaturu Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.