III. ÚS 367/05
III.ÚS 367/05 ze dne 6. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti O. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem advokátní kanceláře Ritter-Šťastný se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. února 2005 č. j. 12 Co 381/2004-249, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2005 č. j. 12 Co 381/204-249, a tvrdí, že odvolací soud porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť svůj měnící výrok vůči rozsudku soudu prvního stupně založil na nesprávné aplikaci ustanovení § 441 občanského zákoníku, který umožňuje v případě, že škoda byla způsobena také zaviněním poškozeného, aby škodu nesli oba účastníci v poměrné výši. Protože se podle názoru stěžovatele o takový případ v projednávané věci nejedná, stěžovatel s takto vyvozeným právním názorem odvolacího soudu nesouhlasí.

K skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že jeho vozidlo bylo žalovaným J. Š. (dále jen "žalovaný") napadeno na komunikaci, která byla rozhodnutím okresního úřadu užívána k provozu motorových vozidel. I když je předmětná komunikace částečně vybudována na pozemku ve vlastnictví žalovaného, nebyl žalovaný podle názoru stěžovatele oprávněn na ní vybudovat nijak neoznačenou překážku, která bránila bezpečnému provozu na předmětné komunikaci. Stěžovatel tvrdí, že předmětná komunikace byla jako samostatná věc - rozestavěná nezkolaudovaná stavba ve vlastnictví obce Grygov, a proto jakékoli zátarasy či ploty na ní postavené žalovaným byly neoprávněným zásahem do majetku obce, v níž byl stěžovatel v této době starostou.

Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že ve věci samé bylo rozhodnuto až po sedmi letech od zahájení řízení, přičemž "ze skutečné škody ve výši 6 936,50 Kč" byla stěžovateli přiznána pouze částka 1 728,- Kč a současně mu bylo uloženo zaplatit státu na nákladech řízení více, než kolik činila jím vyčíslená škoda.

II.

Pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 12 C 118/98, z něhož zjistil následující skutečnosti: Z usnesení Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Olomouc ze dne 9. 2. 1998 ČVS: OVV-1-407/309-96 se zjišťuje, že podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu bylo z důvodu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu v amnestii zastaveno trestní stíhání žalovaného pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle ustanovení § 197a trestního zákona, kterého se měl žalovaný dopustit dne 1. 9. 1995 v době kolem 17:30 - 18:00 hod. na místní obchvatové komunikaci Prefa - Grygov - Krčmaň tím, že úmyslně poškodil osobní motorové vozidlo stěžovatele kopnutím do levého zadního blatníku vozidla a dále třemi údery lopatou rozbil čelní výhledové sklo vozidla, čímž způsobil škodu ve výši 1 380,- Kč a následně na témže místě ve stejnou dobu ohrožoval stěžovatele a poškozeného J. H. legálně drženou střelnou zbraní - pistolí ČZ 75 ráže 9 mm, přičemž touto zbraní na oba mířil a vyhrožoval jim zastřelením.

Návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž mělo být žalovanému uloženo, aby ve lhůtě do 24 hodin odstranil z předmětné komunikace ploty či jiné zátarasy, byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 1996 č. j. 23 C 95/96-73 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 2. 1997 č. j. 12 Co 106/97-90 zamítnut. V rámci řízení o navrhovaném předběžném opatření obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel neosvědčil právní důvod k užívání předmětných nemovitostí, neboť stavba výše označené komunikace byla postavena v rozporu se stavebnětechnickými požadavky a dosud na tuto stavbu nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Proto není ze strany stěžovatele splněna podmínka oprávněného užívání stavby. Za tohoto stavu věci obecné soudy dospěly k závěru, že návrhu stěžovatele není možné vyhovět, neboť se jím domáhá "legalizace faktického stavu, který není v souladu s právními předpisy".

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2001 č. j. 12 C 118/98-101 bylo žalovanému pod bodem I. výroku uloženo zaplatit stěžovateli částku 5 580,- Kč spolu s 16% úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, pod bodem I. byla žaloba stěžovatele co do částky 1 356,50 Kč spolu s 16% úrokem z prodlení zamítnuta a pod bodem III. výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně z provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání, které mělo přímou souvislost se škodou způsobenou na vozidle stěžovatele ve výši 5 580,- Kč. K této výši způsobené škody dospěl soud prvního stupně z účtenek předložených stěžovatelem za provedené opravy vozidla a náhradní díly a ze znaleckého posudku, který přihlédl k opotřebování vozidla, přičemž soud dále výslednou částku snížil o 20 %. Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud prvního stupně zejména z protokolů o výpovědích svědků H. a H. založených ve vyšetřovacím spise a z jejich výpovědí v řízení před soudem prvního stupně.

Po odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 5. 2002 č. j. 12 Co 48/2002-121 rozsudek v napadené části výroku pod bodem I. a III. zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, neboť v provedeném řízení nebyla prokázána existence všech předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku.

Po obsáhlém doplnění dokazování, a to jak o výslechy svědků, účastnické výpovědi, tak i o vypracování znaleckého posudku včetně revizního znaleckého posudku, byla konečně zjištěna zejména výše škody způsobená žalovaným na vozidle stěžovatele, proto rozhodl Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 3. 2004 č. j. 12 C 118/98-219 tak, že pod bodem I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 3 456,- Kč s 16% úrokem z prodlení a ve zbytku žalobní návrh stěžovatele zamítl (výrok pod bodem II.). Pod bodem III. výroku bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a pod body IV. a V. výroku bylo každému z účastníkům řízení uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení po Kč 5 220,--.

Okresní soud v Olomouci z provedeného dokazování dospěl k závěru, že bylo prokázáno vlastnictví vozidla stěžovatelem v době jeho poškození žalovaným, vznik škody a její výše v částce dle revizního znaleckého posudku, přičemž žalovaný se svého jednání dopustil v minimálně nepřímém úmyslu takovou škodu stěžovateli způsobit. Nedbalost žalovaného byla ve smyslu ustanovení § 420 odst. 3 občanského zákoníku presumována. Důvod pro aplikaci ustanovení § 450 občanského zákoníku na projednávanou věc soud prvního stupně neshledal.

Předmětný rozsudek napadl odvoláním žalovaný. Odvolací soud - Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 2. 2005 č. j. 12 Co 381/2004-249 pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku pod bodem I. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 728,- Kč s 16% úrokem z prodlení, a ve zbytku, tj. co do částky 1 728,- Kč s 16% úrokem z prodlení, žalobu zamítl. Pod bodem II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž stěžovateli uložil zaplatit na nákladech řízení státu částku 7 830,- Kč (výrok III.) a žalovanému pak uložil zaplatit rovněž na nákladech řízení státu 2 610,- Kč (výrok IV.).

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovým zjištěním, tak jak jej učinil soud prvního stupně, a zdůraznil, že takto zjištěný skutkový stav věci odpovídá výsledkům provedeného dokazování a koresponduje s obsahem spisu. V řízení před soudem prvního stupně byly podle jeho zjištění provedeny veškeré navržené důkazy, včetně důkazů trestním spisem a tyto důkazy byly vyhodnoceny způsobem, jak to soudu ukládá ustanovení § 132 o. s. ř. Způsobená škoda, resp. její výše byla prokázána znaleckým posudkem a nebyla zpochybňována. Odvolací soud rovněž neshledal v projednávané věci důvod pro aplikaci ustanovení § 450 občanského zákoníku, ale na rozdíl od soudu prvního stupně se z úřední povinnosti zabýval otázkou aplikace ustanovení § 441 občanského zákoníku na projednávanou věc, a v této souvislosti dospěl k závěru, že škoda na vozidle stěžovatele byla způsobena i za určité spoluúčasti stěžovatele, neboť jak z účastnické výpovědi stěžovatele, tak i žalovaného dospěl k závěru, že stěžovatel se na vyvolaném incidentu podílel aktivně tím, že najížděl svým vozidlem do zátaras - plotů žalovaného, které tento zbudoval na svém pozemku, ve snaze je zničit (rozbít), přičemž poté se incident vyhrotil až do útoku žalovaného proti vozidlu stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že v dopoledních hodinách téhož dne byly za asistence policie na témže místě odstraňovány zátarasy žalovaného a stěžovatel poté, co se přijel kolem 17:00 hodině podívat na aktuální stav komunikace, si počínal na pozemku žalovaného "poněkud nepřiměřeným způsobem", vyhrotil napjatý stav mezi účastníky až do přímého incidentu, takže porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 415 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě přiznat stěžovateli jako náhradu škody způsobené žalovaným jen polovinu škody zjištěné znalcem. Závěrem odvolací soud konstatoval, že právní posouzení věci soudem prvního stupně sdílí jen částečně, proto odvolací námitku žalovaného podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. shledal, byť do jisté míry, důvodnou.

O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 2, § 42 odst. 2 a § 150 o. s. ř. podle výsledků řízení.

III.

Po posouzení obsahu námitek stěžovatele, které směřují výhradně proti rozsudku odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není proto jeho úkolem přezkum zákonnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti nezabývá možným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení neznamená současně i porušení jejich základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem. Zmíněná zásada má svůj význam i v otázce hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. Stěžejní námitkou stěžovatele je údajná nesprávná (svévolná) aplikace ustanovení § 441 občanského zákoníku na projednávanou věc.

Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, dojde-li k porušení základních práv a svobod. V řízeních o ústavních stížnostech Ústavní soud posuzuje jako případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu skutečnost, že rozhodnutí obecného soudu schází "smysluplné odůvodnění" o aplikaci konkrétního ustanovení hmotně právního předpisu (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, nález č. 10, str. 69). Ústavní soud v takových případech obvykle konstatuje, že právní závěr obecného soudu je v "extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné v úvahu přicházející interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nález Ústavní soudu ze dne 10. 10 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, nález č. 126).

V projednávané věci je však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bez jakýchkoli pochybností zřejmé, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních důkazů se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v otázce výlučné odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou na vozidle stěžovatele, a to i při akceptaci skutkových závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud se při aplikaci ustanovení § 441 občanského zákoníku postavil na stanovisko, které vzalo současně v úvahu jak podmínky a průběh, tak ale zejména příčiny vzniku a podíl účastníků na konfliktu ve větším časovém rozsahu při zachování časové posloupnosti jednotlivých událostí skutkového děje, než jak to učinil soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze hodnotit jako porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Ústavní soud může souhlasit s námitkami stěžovatele pouze v tom, že délka pravomocně skončeného řízení, trvající celkem sedm let, je pro věc nikoli skutkově složitou neúměrná, byť je nutné vzít současně v úvahu určité prodlení způsobené nutností zabývat se otázkou skutečné výše škody způsobené žalovaným na vozidle stěžovatele zejména z toho důvodu, že v této otázce doklady stěžovatele nebyly relevantní. Protože však předmětné námitky k délce řízení jsou stěžovatelem uplatněny až po pravomocně skončeném řízení, takže je zřejmé, že v době podání ústavní stížnosti již tento zásah do základních práv stěžovatele, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu netrval, nemohl se Ústavní soud touto námitkou z pohledu ústavnosti zabývat.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2006 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.